Zahrada roku 2022

„Nejlepší zahrady jsou ty, které vytvářejí obrazy pravdy.“ Ivar Otruba

Soutěž Zahrada roku, pořádaná Svazem zakládání a údržby zeleně není žádnou novinkou. Také letos se v polovině září vydala na cestu porota, kde mi bylo ctí být členem. Společně s Radkou Fingerovou, Danem Matějkou, Petrem Mičolou a Jaroslavem Pešičkou – tedy ostatními členy poroty, a Janou Šimečkovou – ředitelkou SZUZ, jsme ráno 12. září vyrazili na třídenní hodnotící maraton téměř po celé republice. Měli jsme před sebou 17 zahrad.

Zahrada roku navazuje svou historií na Soutěž o nejlépe realizované sadovnické dílo a základní kameny hodnocení položil ještě profesor Machovec. Není tedy od věci nahlédnout, co vlastně porota posuzuje. Hodnocení je rozděleno do šesti kritérií.

Prvním kritériem je kompozice, nebo lépe charakterizováno jako myšlenka – duch díla. Tady si půjčím text z materiálů, připravených pro porotce: „Když člověk vejde do prostoru zahrady, cosi ho osloví, něco na něj dýchne čímsi jen těžce hmatatelným, postřehnutelným, definovatelným. Něčím, co není hmotou (i když je to hmotou způsobeno) a přesto je jemně existující. To něco šeptá ani ne do ucha, ale přímo do duše, že tady se rozprostírá harmonie, krásno a cosi, co lahodí lidskému vnímání…Vzácné chvění. Jak hladce myslí kloužou kompozice a jak vyváženy jsou všechny váhy. (Petr Mičola).“ Za mě kritérium, které nakonec rozhodovalo o postupu do finále. Byly zahrady, které nás doslova pohltily svým vlastním světem. U té vítězné třeba vůbec nevím, jak vypadal dům. Z některých zahrad jsem byla lehce v rozpacích, našla se i zahrada, z níž jsem dodnes smutná…

Funkčnost zahrady – opravdu velmi důležité. Protože zahrada není jen pěkný obrázek či pomník architekta a realizátora, zahrada musí fungovat. Poměrně snadno poznáte, jak si projektant a realizátor s majiteli sedl, jak se majitelům v zahradě žije. Byly zahrady, kde jsme se potkali s realizátory, majiteli i projektanty, kteří na první pohled tvořili spokojený tým, zahrady, kde si děti radostně hrály, kde majitelé trávili dovolenou radši než v zahraničí. Zahrady, které dělaly své obyvatele šťastnými. Ten lidský přesah zahrad, ta radost, kterou zahrada vnáší do života, že nabízí svým lidem to, co po ní chtěli a často mnohem víc.

Třetím kritériem je použití rostlin. Rostliny totiž nejsou dekorace. Na některých zahradách pokulhávalo vhodné použití všech kategorií rostlin, tedy kosterních, doplňkových i výplňových. Občas tvořily kostru krátkověké choulostivé rostliny, sem tam byl nějaký taxon mimo kontext, někdy nebyl úplně respektován charakter místa (přírodní, historický).

Kvalita provedené práce byla ve většině děl nadprůměrná, i když se mnohde našly překvapivě nedoladěné detaily. O postupu mezi finalisty tak mohou rozhodovat i nuance ve špatně zařízlých prknech, lezoucí nopovka či utopené stromy.

Péče o provedené dílo byla překvapivě často realizována nadšenými majiteli zahrad. To pak jde přimhouřit oči i nad ne úplně 100% výsledkem.

Posledním kritériem byla šetrnost k životnímu prostředí, která se ukazovala v různých podobách. Osobně velice oceňuji zahrady, při jejichž realizaci nebyly použity totální herbicidy a vůbec kvalitní práci s půdou, domácími druhy rostlin, naopak překvapilo mě použití potenciálně invazních druhů v těsném sousedství s volnou krajinou.

Porotce si každou zahradu dle těchto kritérií oboduje. Jenže při široké škále špičkových zahrad, které byly mnohdy vzájemně těžko porovnatelné, není tento čistě bodovací systém zcela vyhovující. Proto letos porota přistoupila k drobné úpravě, kdy jsme bodovým hodnocením vybrali 6 finalistů. Z nich pak, v tajném hlasování, každý porotce určil 1. – 6. místo, z průměru pak mělo být určeno konečné pořadí. Jaké bylo překvapení, když rozdíl mezi 2.a 3. a zároveň 4.a 5. místem byl neskutečně těsný. Tak jsme nakonec udělili 2 stříbrné a 2 bronzové medaile. Jednu medaili má totiž vždy zahrada rozsáhlá, nákladná, ne zcela běžná. Druhou medaili mají zahrady rodinné, u běžných domů, nevelkých pozemků. Zahrady, které mohou být inspirací pro širokou veřejnost. Dávají vědět, že opravdu krásnou zahradu lze udělat na jakémkoliv místě. Možná časem, při větším počtu zahrad, může dojít i k zavedení kategorií zahrad, kdo ví.

A teď konečně k zahradám samotným. Zlatou medaili si zaslouženě odnáší zahrada v Českých Budějovicích. Na nevelkém pozemku u obyčejného domu se Janě a Václavovi Mudrovým podařilo skloubit množství požadavků, od pěstebních záhonů přes saunu s koupacím biotopem, bohaté květinové výsadby, až po dokonalý sušák na prádlo. To vše při poctivém řemesle, bez herbicidů, bez berliček, s důrazem na každý detail. Do toho všeho poletují motýli a spokojeně se vyhřívá velký pes.

Zahrádka nad Roklí v Benešově pro nás byla velkým překvapením. Úzký pozemek v řadové zástavbě. Opravdu smutný urbanistický i architektonický počin. Takové zadání by mnohý architekt odmítl. Ing. Vít Dvořák se s tím ale popasoval skvěle, a spolu s realizační firmou Jaromíra Nigrína a dalšími kolegy vytvořili doslova zjevení v této lokalitě. Živou rodinnou zahradu, kde si každý najde své místo. Zahradu, která žije, zahradu, která baví. Zasloužená stříbrná medaile.

Druhým stříbrem se pyšní zahrada dua Tereza Kvítková – Vít Beran. Za realizaci si druhou medaili vystaví opět Jaromír Nigrin. Zahrada na pražském Veleslavíně se nachází na nádherném místě. Podvečer strávený mezi nazlátlými klasy trav, bohatými květy mnoha druhů trvalek i keřů, a především výjimečnost místa pod skalní stěnou – jako byste ani nebyli v Praze. Opravdu rozsáhlá zahrada, která „dokáže být střízlivá, současná, tak trochu divoká i formální“.

O bronzovou příčku se tentokrát dělí známá jména. Zahradu ve Staré Lípě u České Lípy z atelieru Fléra jste mohli zahlédnout i v televizním pořadu. Dokonale splňuje požadavky svých majitelů a skvěle souzní s domem. Osobně oceňuji začlenění dočasných herních prvků do organismu zahrady tak, že umožňují rodičům dohled, zároveň neruší kompozici a až nebudou třeba, jednoduše zmizí a zahrada bude žít dál. Skvělou realizační práci zde odvedly DIKÉ ZAHRADY s. r. o.

Rozsáhlá zahrada v krajině bývá oříškem sama o sobě. Pokud je k ní navíc tak výrazný dům, jako v Herolticích, chce to opravdu citlivý přístup. „Nenarušit krajinu, spíš s ní srůst a navázat na ni…“ To bylo cílem atelieru Partero. A tak krajina v podobě mezí a květnatých luk pomalu stéká téměř až k domu, kde jí jde v ústrety zcela současná zahradní kompozice s trvalkovými záhony ve štěrku, vícekmeny a perfektním trávníkem.

Každá ze soutěžních zahrad však byla něčím výjimečná. Na severu Moravy v Horních Bludovicích jsme potkali voňavou prosluněnou zahradu plnou motýlů, ve Lhotě zas voněly staré borovice. Ve Zlíně jsme se na chvíli ocitli ve skalnatém kusu Norska a v pražských Střešovicích se lehce dotkli prvorepublikové zahrady. Ochutnali jsme sladké hrozny na maličké zahradě se zajímavými detaily v Brně Maloměřicích, kdežto bohatou úrodu hub v Prostřední Lhotě jsme radši nechali na místě. Učesané elegantní zahradě v Roztokách neublížil ani déšť, stejně tak barevné a divoké v Jistebsku. Tři dny strávené přemýšlením a povídáním o zahradách. Pozorováním detailů i pouhým vnímáním Genia Loci. A nakonec stejně dojdete na začátek. Vynecháte všechna klišé a berličky a vrátíte se zpět k poctivému řemeslu, hluboké znalosti, porozumění a spolupráci. Spolupráci mezi projektantem, realizátorem a klientem. Z té vzájemné, vysoce odborné, ale i lidsky blízké spolupráce pak mohou vznikat pravdivé zahrady.

Text a Foto: Jitka Vágnerová