Architekt Otakar Novotný, žák Jana Kotěry, který na žádost místního okrašlovacího spolku vypracoval roku 1910 plán na okrašlovací práce ve městě, doporučil přebudovat území po vzoru belgických „beguinage“ – tedy jako náměstí s klidnou trávníkovou plochou uprostřed, uzavřené ze všech stran nízkými skromnými domky a obroubené po všech čtyřech stranách řadami stromů.

Novotného záměr nebyl realizován a prostor Bělidel si původní rostlou strukturu udržel až do šedesátých let 20. století, kdy byla jeho valná část zdemolována za účelem zbudování silničního průtahu s křižovatkou a autobusovým nádražím.

Na konci devadesátých let 20. století vykonalo vedení města první kroky k proměně tohoto nevzhledného, přitom ale exponovaného prostoru s naddimenzovaným dopravním areálem a oslovilo architekta Michala Brixe k vypracování urbanistické studie. V jeho podání měla být autobusová stání redukována a situována souběžně s Mařákovou ulicí.

Nakonec se ale k přestavbě území přistoupilo podle urbanistického projektu městské architektky Zdeňky Vydrové z roku 2005. Ta zredukovaný počet nástupišť uspořádala souběžně s ulicí T. G. Masaryka tak, aby nová odbavovací budova dotvořila chybějící část fronty domů v této ulici. Parkoviště uspořádala do neobvyklého tvaru – půlkruhového segmentu, a to proto, aby minimalizovala zpevněné plochy parkovacích stání ve prospěch odpočinkového veřejného prostranství v podobě malého parku s řadou intimních míst uprostřed segmentu. Krajinářskou úpravu parku navrhl Zdeněk Sendler; skladba rostlin sestává především z okrasných travin a záměrně není doplněna cennými dřevinami, neboť do budoucna se počítá s tím, že prostor bude zastavěn další veřejnou budovou.