Před několika týdny jsem seděl na palubě airbusu 380, který se pohyboval rychlostí 900 km za hodinu, po neviditelné trase Singapur – Frankfurt. V útrobách letadla byla tma, všechna okénka byla zatažená, aby osmset cestujících mohlo spát. Mě se spát nechtělo a už vůbec jsem neměl náladu sledovat akční filmy na monitoru před sebou. Přepnul jsem na informace o letu a sledoval, jak se letadélko na obrazovce posouvá po mapě světa. Rozsvítila se tečka s informací – Kuala Lumpur. Abych nerušil spolucestující, přešel jsem k toaletám a vytáhl roletku jednoho okénka. Tam dole, z deseti kilometrové výšky rychle se pohybujícího letadla, jsem spatřil lesy. Mnoho lesů… Táhly se až k obzoru a nebylo poznat, o jaké lesy se jedná. To by byl landart, proletělo mě hlavou. Vykácet v těch lesích obrazec, třeba siluetu kostela, kterou by viděli lidé z letadla, ale kterou by viděl i ON. Jenže, kde vzít vhodný les?
Vrátil jsem se na své stísněné sedadlo a nemohl se té myšlenky zbavit. Po třinácti hodinách letu nastaly stresující situace na frankfurtském letišli a ty překryly můj velkolepý projekt lesního kostela, který zatím existoval jen v představách.
O několik dní později, projížděje vesničkou Neznašovy, se mi ona vzpomínka na malajsijské lesy vrátila. Minul jsem zrovna několika hektarovou louku pokrytou skoro neproniknutelným topolovým lesem z období štěpkovacího záchvatu energeticky soběstačného národa. Les patří Michalovi, došlo mi, a Michal patří mezi pár posledních mohykánů, v mé věkové kategorii, které lze pro bláznivé nápady získat. Zkusil jsem to. Souhlas a nadšení! „V sobotu na to vlítnem, připrav nějaký výkres”, pravil majitel lesa a já se zalekl. Zalekl bych se ovšem ještě víc, kdybych tušil, co nás čeká. Nicméně, pokud člověk nedokáže dohlédnou náročnosti budoucího procesu, nechá se snadno unášet klukovským nadšením, které si nic nezadá s naivitou.
V sobotu jsme na to vlítli. Pršelo. Mlha. Nikdo jiný neměl čas. Začali jsme kácet první topoly. Nejprve přístupová cesta. Budoucí kostel musí být situován tak, aby se k němu nešlo přímo, aby už vstup byl trochu tajemstvím. První stovku kmenů jsme jakštakš zvládli. Jenže pak se musely větve odtahat a kmeny rozřezat.
Prší a je mlha. Připojují se první dva pomocníci, děti – Robi a Dominik. Hrdinsky s námi tahají mokré klacky. Pak se přidaly naše manželky Jana a Silvie a s hráběma se začala ohánět i Rozárka. Mimochodem, jedna z nejúmornějších prací bylo vyhrabat mokré topolové listí a vyvozit ho z půdorysu kostela, abychom za pár dní dospěli k názoru, že listí bylo lepší než bahno a bylo potřeba mokré listí navozit zpět a opětně rozházet. Holky vařily čaj a opékaly na čadícím ohni špekáčky. Cíl stále v nedohlednu, ale nálada byla výrazně veselejší.
Dějiny ovšem pramálo zajímá, kolik měli tvůrci díla obtíží a s jakými komplikacemi se potýkali. Petr Parléř také nikomu nesděloval, jak h otravovali přemoudřelí zadavatelé a jaké těžkosti měl s kamenickou hutí.
A tak jsme káceli den za dnem a vyklízeli prostor budoucího kostela. Nebudu zastírat, že to nevypadalo moc dobře. Vlastně se to jevilo dosti beznadějně. Naštěstí Michal je člověk optimistický a stále přicházel s novými a novými vylepšovacími nápady, kterým jsem vzdoroval jen s obtížemi. Když už se půdorys kostela začal rýsovat, vstoupila do nás nová síla. „Co tady udělat vánoční mši? Co sem dotáhnout nějaký symfoňák a zahrát Rybovku?“. To jsem neprosadil a jen tak tak jsem Michalovi vymluvil jeho vlastní variantu pozvat rapera Vladimíra 518. Představoval si to barvitě a hned nám názorně svou představu přehrál.
Michal jako raper vchází do zaplněného kostela v džízce poseté svítícími diodami a rapuje nějaký biblický text, přetvořený do raperské mluvy, kterou se zde ani nebudu pokoušet opakovat. Uhrál jsem to. Žádnej Vladimír 518, ale ani žádnej Jakub Jan Ryba. Ostatně obsah tohodle betlémského setkání určil farář Jan Wirth, nadšený myšlenkou, že narození Pána oslavíme v duchu svatého Františka, tedy v lese. Sice stále naříkal, že by se mu líbilo, kdyby zde stál i kravín a on mohl sloužit mši mezi dobytkem, ale tomu jsme opravdu nedokázali vyhovět.
„Musíme tady mít zvířata“, volal vzrušeně farář, „potřebujeme ovce, kravičku, osla, vola a hodil by se i velbloud“. Nojo, ale kdo nám půjčí velblouda takle narychlo? A v té chvíli se objevil soused Míra Hošek: „Velblouda nemám, ale pár oveček vám sem dovedu”. Vyřešeno. Z dalšího vyplynulo, že do jejich rodiny přibyl vnouček. Okamžitě jsme ho nominovali do role právě narozeného Ježíška. I když o tom ještě netuší, bylo rozhodnuto, že také syn se snachou dotvoří svatou rodinu. Kompletní vytížení Mírovy rodiny.
„A sbor, který bude zpívat, bude převlečen za anděly!”, zvolala Jana a Michal se okamžitě ujal své industriální představy, že andělé musí mít svítící svatozáře, napojené na rozvaděč se silným jističem. Nevzdoroval jsem a hned jsem situace využil a prosadil stánek na svaté obrázky. A všimněte si, prosím, jak rafinované naše svaté obrázky jsou. Je to malý katalog z díla jednoho z největší mistrů italského trecenta Giotta di Bondone, prostého pastevce ovcí, který položil, už ve třináctém století, základ pro vznik renesance. Sotva třiadvacetiletý dostal první zakázku, vytvořit cyklus fresek ze života svatého Františka, pro právě dokončený kostel v Assisi. Pár nejznámějších fresek jsme na svaté obrázky otiskli. Jen jedna reprodukce není z dílny slavného Giotta. Je to portrét svatého Františka, jak jej na okraji obrazu Trůnící madony namaloval jeho učitel Cenni di Peppo. Svatý František na něm vypadá jako malý uličník se zářivýma očima a s křivým nosem.
Také zakrytí billboardu u příjezdové silnice betlémskou hvězdou a zvoláním Sláva na výsostech Bohu, bylo schváleno okamžitě, a tak mohla zmizet informace developera, jak výhodné je koupit si na Železné Rudě apartmán.
Včera večer jsem přednesl poslední prosbu. Bylo by pěkné, kdyby za křížem svítil měsíc, což se asi vzhledem k počasí nestane. Michal si zapálil cigaretu, (všimli jste si, že tohle je jediný kostel, ve kterém se může kouřit?) a pravil: „Měsíc ti udělám, ale mám podmínku a od té neuhnu. Na tom měsíci bude Batman!” Nu co, když to kamarádovi udělá radost, tak si tam toho Batmana dej“, povolil jsem. A raději jsem nepřiznal, že vůbec netuším, co to ten Batman je. Dnes ráno mi Michal hlásil, že se do dvou v noci věnoval úpravám bodového reflektoru, aby toho Batmana na měsíci nějak vysvítil. Fakt jsem se do poslední chvíle děsil, že se mu to třeba povede, zvláště po tom, co jsem na internetu zjistil, co je to ten Batman za chlápka.
No nic. Není až tak důležité, jestli tenhle nápad, který se zrodil někde nad Kuala Lumpur, bude tak dokonale estetický, jak jsem měl ve své představě. Pro mě je důležité, že mám to štěstí být obklopen přáteli, kteří se dokáží pro nápad nadchnout, kteří nezpochybňují absolutní nepraktičnost díla a kteří chápou, že setkání lidí je vzácnost, že je to dar, který se nedostává každému. Stojí za to vykácet pár topolů, trochu zmoknout a setkat se.
Václav Fiala
22. 12. 2019
Betlémské setkání
Lesní kostel