Zahrady, které lépe čelí suchu. Přírodní zahrady přibývají, nepoužívají rašelinu ani chemii

Zahrady lépe odolávající suchu jsou v těchto dnech dobře poznat. V Česku se už může pochlubit certifikátem Přírodní zahrada zhruba sedm set míst. V praxi to znamená, že se zahrádkáři drží několika pravidel, například nepoužívají rašelinu, chemická hnojiva a postřiky či zavlažují dešťovou vodou.

Výsledkem je odolný ekosystém, který je přívětivý k živočichům, majitelům nese jedlé plody a lépe odolává klimatické změně.

V posledních letech zahrady ustupují výstavbě, mění se z užitkových na okrasné, někteří lidé mají na svém pozemku jen suchem strádající travnaté plochy s pár keři. Zároveň zahrady, kde se pěstuje ovoce a zelenina, bývají často intenzivně chemicky ošetřovány. Proti tomu stojí trend přírodních zahrad, které mohou být u rodinných domů, ale i škol, firem či municipalit.

O všech zahradách v Česku má přehled spolek Přírodní zahrada, v současné době evidující něco kolem sedmi set míst. Martina Petrová, která jej vede, potvrzuje, že vyhnout se hnojivům, postřikům a rašelině patří mezi naprosté minimum, co musejí všechny přírodní zahrady splňovat. „Ještě přísněji máme kritéria nastavena u 130 ukázkových přírodních zahrad, které jsou přístupné veřejnosti a slouží pro předávání zkušeností,“ vysvětluje Petrová.

Podle ní se o téma začínají více zajímat školy i obce. Municipalitám navíc mohou přírodní zahrady přinést vysvobození z péče o rozsáhlé travnaté plochy, které se v dnes již obvyklém suchu nedaří udržovat zelené.

„Trvalkové záhony jsou teď všude, i na malých obcích, částečně i pro to, že se jedná o nízko údržbovou záležitost. Záhon je nutné založit, ale vydrží deset až patnáct let, přičemž druhý, třetí rok je péče už jednoduchá,“ říká Petrová s tím, že například obec Roseč, ze které sama pochází, je celá přírodní zahradou. Podle ní bývá v obcích největší výzvou odstranit stříkání plevelů.

Přírodní zahrada přitom může mít opravdu rozličné tváře. Může být takzvaně „anglická“, upravená, nebo i naprosto divoká. Pro lepší představu nabízí Petrová vzpomínku na to, jaké bývaly zahrady za našich babiček, které zdobily, ale zároveň i plodily, a to v dobách, kdy používání chemie nebylo ještě normou.

Zahrada pro klid

Pro Tomáše Trejbala, který projekty přírodních zahrad navrhuje a realizuje, ztělesňuje přírodní přístup především komplexní ekosystém a místo, kde člověk není vystaven stresu. „Pamatuji si, jak se naši na zahradě nadřeli, tak jsem si to sám chtěl udělat takové ‚líné‘,“ říká Trejbal, který sám pochází ze Sudet a vyrůstal obklopen zvířaty a ovocnými stromy a každodenní dřinou spojenou s hospodářstvím.

Jeho přístup vychází z knihy australského vědce Billa Mollisona s názvem Permaculture, která zmiňuje dvanáct principů, mezi prvními například „pozoruj a jednej“, „zachycuj a uchovávej energii“ či „získávej výnos“.

Vedle obecných zásad se ale Trejbal řídí i těmi praktickými. Stejně jako ostatní příznivci přírodního zahradnictví je přesvědčen, že například náhradu za rašelinu může zahrádkář získat vlastním úsilím, a nemusí u toho plundrovat přírodu.

„Zahradnický průmysl ji samozřejmě těží v enormním množství, což je neudržitelné. Přitom se dá efektivně nahradit například kompostovaným listím, se kterým budete schopni pěstovat i kanadské borůvky, brusinky, kyselo milné rostliny, rododendrony, vřesy či azalky. Zkompostované listí má kyselé pH, hodně podobné rašelině. Je to i podoba hrabanky z lesa, kterou ale samozřejmě nesmíme brát,“ říká zahradník.

Podle něj lidé v poslední době jeví hodně zájem i o adaptaci zahrady na klimatickou změnu, a tak si pořizují podzemní nádrže na zadržování vody a jezírka, která z nich pak doplňují, stejně jako teplomilnější rostliny.

„Zimy jsou dnes mírnější, takže některé praktiky předchozích generací přestávají fungovat. Taky je vyšší výskyt škůdců a v našich podmínkách začínají prospívat druhy ovoce a zeleniny, které nebyly dříve myslitelné. Třeba rozmarýny dnes přežijí zimu i venku, když nebydlíte na horách. Zároveň mám klienty, kterým venku přezimuje olivovník. Pěstuje se více a více fíkovníků, do zahrad přicházejí granátová jablka,“ vypočítává Trejbal, který má obavy o budoucnost jabloní, jenž nesnesou velká vedra a Česko by tak mohly postupně úplně opustit.

Jde to i v hlavním městě

Už letité zkušenosti mají s vlastní přírodní zahradou v pražském areálu Toulcův dvůr. Certifikace Přírodní zahrada získávali postupně už od roku 2014, jako první jej měla Mateřská škola Semínko, od roku 2017 má plaketu celý areál.

„Po získání certifikátu jsme pokračovali v péči o přírodní plochy ve stejném duchu, jako dříve. Pouze se předtím stávalo, že jsme při přemnožení mšic používali nějaký standartní postřik, který od té doby nepoužíváme. Zahradnice musí bojovat se škůdci přírodním prostředky. Naše vedoucí zahradnice je navíc certifikátorkou Přírodních zahrad, takže tyto postupy dobře zná,“ říká Halina Holá z informačního centra Toulcova dvora a dodává, že svého času se jednalo o největší přírodní zahradu v Česku.

V Toulcově dvoře mají hospodářská zvířata, pěstuje se zelenina i rostliny pro kytice.  Za nejpříkladnější považuje Holá hospodaření s dešťovou vodou.

„Z bývalého státního statku nám zůstaly litinové nádrže, které se nechali vyčistit a dnes do nich stéká dešťová voda. I v opravdu suchých létech máme většinou čím zalévat. Voda z nádvoří je zase svedená do dešťového jezírka na ovčí pastvině a v horním sadu jsme využili přírodní prameniště k vytvoření dvou malých tůněk. Kolem nich je tráva celý rok zelená. Kromě zlepšování mikroklimatu blízkého okolí slouží hmyzu a ptákům jako napajedlo,“ líčí Holá.