Víc prostoru, vzduchu, vody a stromy ve městech budou perspektivnější

Rozhovor s arboristou Davidem Horou

Uliční stromořadí je jedním ze základních nástrojů, kterým jsme schopni reagovat na negativní projevy klimatické změny. Správnou výsadbou a péčí lze zmírnit především vliv tepelného ostrova města – tak zní jedna z adaptačních strategií hlavního města Prahy. Naplnit ji může pomoci i předloni schválený městský standard plánování, výsadby a péče o uliční stromořadí. Na jeho tvorbě se podílel i arborista David Hora.

Městský standard je souhrnem nezbytných zásad pro kvalitní plánování a výsadbu stromořadí. V čem projektanti právě v této fázi nejčastěji chybují?

Malá pozornost se obvykle věnuje analýze stanovištních podmínek pro novou výsadbu. Na řadě lokalit v urbanizovaném prostředí jsou zásadním problémem zhutněné vrstvy půdy, které neumožňují správný rozvoj kořenové soustavy vysazeného stromu. Většina parků nebo výsadeb v obytných celcích a sídlištích postavených po druhé světové válce je umístěná na převrstvených půdních horizontech nebo navážkách, které byly silně zhutněné projížděním stavební techniky. Stromy většinou nejsou schopné takové zhutnění prokořenit, což vede k omezenému rozvoji kořenové zóny. To se projevuje menší odolností na další stresové faktory a obvykle i menším vzrůstem. Není neobvyklé, že ve zhutněných navážkách výsadeb na sídlištích stromy prokoření jen svrchních dvacet centimetrů zeminy. Prokořenitelný prostor je omezený, kořeny rostou mělce při povrchu a stromy jsou více náchylné na vysychání svrchní vrstvy půdy.

Přitom některé pražské parky, třeba Letenské sady, takový dojem na první pohled nevzbuzují…

Při prvním pohledu na zelený trávník se taková místa mohou zdát jako ideální prostředí, ale při bližším ohledání historie zjišťujeme opak. V době výstavby a následné demolice Stalinova pomníku ve velké části současných Letenských sadů jezdily extrémně těžké stroje. Celé staveniště bylo následně jen „pocukrované“ asi dvaceticentimetrovou vrstvou ornice. Malý vzrůst stromů je dán omezeným prokořenitelným prostorem, a tudíž limitovanými zdroji, hlavně nedostupností vody. Vlastní půda by stromům mohla vyhovovat, pokud by nebyla tak zhutněná. Ve většině výsadbových pásů v ulicích mohou být podmínky velmi podobné. Kořeny tam neopustí výsadbovou jámu nebo nejsou schopné pronikat do hlubších zhutněných vrstev. Pro náš obor je to stále překvapení.

Jak tedy zjistit jaké jsou v lokalitě půdní podmínky?

Ideálně pomocí průzkumu, optimálně kopanou sondou v době projekční fáze. Někde může být zhutněná vrstva půdy v hloubce třicet centimetrů a hlouběji už ne, jinde může jít naopak o povrchové zhutnění. Na některých lokalitách můžeme narazit na pohřbené konstrukční vrstvy předchozích povrchů, na štěrk a podobně.

A ty nežádoucí vrstvy je potom potřeba odtěžit.

Většina materiálů přimíchaných do navážek antropozemí nemusí být pro kořeny stromů limitující. Kořenům stromů nevadí, když jsou v půdě zbytky asfaltu nebo betonu. Kameny ani cihly také nikdy nezpůsobily odumírání stromu. Problém způsobuje zhutnění, tedy nedostatek vzduchu, který zabraňuje prokořenění. Úkolem projektanta je proto navrhnout taková opatření, která umožní rozvoj kořenů alespoň v objemu minimálně požadovaného prokořenitelného prostoru. Obvykle jde o nakypření a homogenizaci vrstev. Prokořenitelný prostor by měl být tak velký, aby umožňoval dosažení velikosti dospělého stromu bez nutnosti doplňkové závlahy nebo výživy.

Do jaké hloubky doporučujete místa pro výsadbu takto kypřit?

Nejlepší je vycházet z výsledků půdních sond. Pokud je nemáme, obvykle kypříme do hloubky 70 centimetrů, což je oblast nejvíce aktivního kořenového systému v městském prostředí, ale také nejčastějšího výskytu zhutněných vrstev půdy. Nakypření a homogenizace půdy je obrovským benefitem ve srovnání s cenou tohoto opatření. Práce bagru není drahá, a pokud je součástí výkazu výměr, není tato operace obvykle problém. Během kypření můžeme do půdy přidat látky zlepšující zadržování vody nebo výživu, obvykle biouhel a kompost. Ale i samotné nakypření bez přidaných látek je výhodou pro rozvoj kořenů a zajištění vsakování vody.

Kdy je možné do takto promíchaného substrátu sázet?

Nesmíme zapomínat, že půda nějaký čas slehává. Ideální je proto místo pro výsadbu nakypřit, ohradit, tím zabránit dalšímu zhutnění, a po několika měsících nebo půl roce sázet. Tím minimalizujeme riziko, že dojde k poklesu vlastní výsadby a utopení kořenového krčku. To může způsobit stejně vážné problémy jako výsadba do zhutněné půdy. Pokud nemáme dostatečný časový odstup, je možné zhutnit pouze stávající zeminu pod balem anebo zemní bal podsypat vrstvou materiálu, která zabrání jeho sesedání. Může to být štěrk, štěrkový substrát a podobně.

Neudržovat, ale měnit

Doteď jsme se bavili hlavně o parcích, velká část městské zeleně ale koření pod dlažbou často v ohraničených výsadbových pásech. Jak se takovým stromům v tuzemsku daří?

Zásadní problém netkví v tom, že by stromy nebyly schopné přežívat, i když jsme je v ulicích dřív sázeli do výsadbových jam ne větších než jeden kubík. Pokud je u stromů zajištěna alespoň základní péče, stromy se ujmou a rostou. Problém, na který upozorňujeme je, že stromy nedorostou očekávané velikosti a obvykle ukončí předčasně aktivní růst po obsazení dostupného prostoru pro kořeny. Je to výhoda pro údržbu – stromy jsou menší a nemusíme je řezat. O úspěšnosti růstu hodně rozhoduje charakter půdy okolo výsadbové jámy. Pokud je písčitá, byť zhutněná, tak mají stromy větší šanci na rozvoj. V Praze je nevýhodou jílovité podloží, proto je obtížné tady najít velké stromořadí na rozdíl od řady německých či rakouských měst.

Kde hledat příčiny nedostatečného rozvoje? Je to jenom zhutněná půda?

Když se podíváme na letokruhy, vidíme, že do určitého věku a velikosti mohou stromy poměrně dobře růst, ale potom začne rychlost přírůstu brzdit. Tento vývoj růstové křivky je přirozený i v přírodě nicméně v městských podmínkách s menším prokořenitelným prostorem tento efekt nastává dřív a je intenzivnější než v přirozených podmínkách. Stromy totiž narazí na hranice dostupných zdrojů zejména vody, což je se začne projevovat po deseti až patnácti letech od výsadby. Růst výrazně zpomalí a stromy se dostávají do stádia stagnace. V suchých letech takové stromy nemají žádné rezervy ve zdrojích a velmi rychle je stresuje sucho. V roce 2019 bylo chřadnutí celých stromořadí tak dramatické, že kdyby perioda sucha ještě pokračovala, tak by česká města přišla o řadu stromořadí.

Projevuje se to nějak i na bezpečnosti v ulicích? Mají takové stromy horší stabilitu?

Provozní bezpečnost stromů s omezeným prokořenitleným prostorem může být narušena jejich sníženou stabilitou. V Praze se u řady stromořadí ve věku okolo dvaceti let projevuje takzvaný květináčový efekt, tedy snížená stabilita vlivem výsadby do malé výsadbové jámy a omezené možnosti prokořenění do okolní půdy. Obecně převažuje názor, že strom má silné kořeny, které sice obtížně, ale nakonec úspěšně prokoření mimo výsadbovou jámu. Ve městě to ale není často pravda. Pokud je strom vysazen do omezené výsadbové jámy a doroste dvaceti metrů, jeho stabilita může být narušená. Ukázaly nám to třeba výsadby trnovníků, které se naklánějí a vyvrací už ve věku 15-20 let po výsadbě. Určitý vliv na to má i velmi živný výsadbový substrát, do kterého byly stromy vysazeny. Tuto skutečnost potvrzují nejen výsledky monitoringu ale i tahové zkoušky např. v ulicích Mánesova a Slavíkova v Praze. Jedná se o relativně mladé stromy bez budoucnosti a pro zajištění očekávaných funkcí těchto stromořadí a jejich provozní bezpečnost bude nutné přistoupit k jejich výměně.

Zvětšit prostor a přinést vodu

Pokud by se správci zeleně ve větší míře v českých a moravských městech shodli na obětování stromů ve špatné kondici, co by měli zahradníci při nové výsadbě změnit?

Cílem přístupu, který podporuje očekávané funkce stromů v systémech takzvané modrozelené infrastruktury je zvětšit prokořenitelný prostor a zpřístupnit ho pro srážkovou vodu. O objemu prokořenitelného prostoru rozhoduje jak charakter okolní půdy, tak vlastnost taxonu. Zejména to, jak je schopný snášet nižší hladinu kyslíku v půdě. Dřeviny tvrdého luhu jako jsou jilmy, platany, duby snáší městské prostředí lépe. O velikosti prokořenitelného prostoru rozhoduje také dostupnost srážkové vody, která má velký vliv na úspěšnost růstu. Benefitem je i vzájemná propojenost výsadeb.

Existují nějaké nové technologie, které můžou tyto faktory podpořit a přispět k větší perspektivě uličních stromořadí?

V současné době je nejčastěji využívána technologie zajištění prokořenitelného prostoru pomocí strukturálních substrátů s vysokým podílem štěrkových nebo kamenitých částí až do 85 %. Substráty i s plným zhutněním, které je požadované pro zajištění stability chodníků nebo vozovek, umožňují prorůstání kořenů. Fungují tak, že se při zhutnění o sebe kameny opřou a v meziprostorech zůstává dostatek prostoru pro vzduch a pro vodu. Z hlediska stromů nejsou tyto podmínky až tak nové a lze je přirovnat k přirozenému stanovišti suťového lesa, kde rostou i třicetimetrové buky.

Co tvoří zbytek takového substrátu kromě pevné složky?

Z USA máme dostupné zejména zkušenosti s minerálním strukturálním substrátem míchaným z místních zemin nebo z obchodně dostupných substrátů. Tento princip přejali zhruba před patnácti lety v severských zemích a minerální zeminy nahradili směsí biouhlu a kompostu. Jemné komponenty v substrátu podporují zadržování vody a jsou pro stromy zdrojem živin. Při míchání strukturálních substrátů je pro dosažení jejich homogenity nutné zajistit správnou vlhkost tak, aby došlo k obalení nosného média, třeba štěrku, jemnou složkou.

Některá města začala zkoušet také takzvané půdní buňky. Jak fungují?

To je další rozšířená technologie zvětšení prokořenitelného prostoru. Funkci, kterou ve strukturálních substrátech plní kamenivo tady nahrazuje podzemní struktura plastových boxů, které plníme zeminou. V České republice se tato technologie používá od roku 2017, technologie strukturálních substrátů se u nás začaly používat rozšířeně v posledních pěti letech, což je krátká doba na vyhodnocení nebo porovnání obou technologií.

Co když je stanoviště, kde projektant chystá výsadbu, natolik omezené, že neumožňuje zajistit maximální nutný prostor pro kořeny ani jedním způsobem?

Při návrhu výsadby máme k dispozici řadu způsobů, jak alespoň částečně zajistit zlepšení stanovištních podmínek. Obvykle k tomu nepřistupujeme ne kvůli tomu, že bychom nemohli použít některou z předchozích technologií, ale spíše z důvodu omezených financí nebo nedostatku času pro projektovou přípravu. Mluvím například o takzvaných kořenových cestách, které propojují výsadbové prostory a vytvářejí vzájemně kořenovou síť. Nyní například realizujeme rýhy se strukturálním substrátem, které propojují jednotlivé výsadby. Kořenová cesta je geodeticky zaměřená a stává se podkladem technické mapy. To ji brání před narušením při výkopových činnostech.

Často jste zmiňoval důležitost vázání a vsakování vody. Jak v městském standardu doporučujete navrhovat celý vodohospodářský systém stromořadí?

Pro zachycování srážkové vody je nejdůležitější otevřený povrch vegetační vrstvy, který zároveň funguje jako zemní filtr, a má velký význam pro předčištění srážek. Projektanti by se tedy měli snažit o co největší stromovou mísu. V podmínkách, kde nemůžeme zeminu z důvodu zpevněných konstrukcí nakypřit pro zajištění prokořenitelného prostoru, použijeme strukturální substrát. Jelikož má zhruba třicetiprocentní mezerovitost, tak při doplnění regulace odtoku ze tří kubíků tohoto substrátu vznikne kubíková retenční nádrž. Realizace prokořenitelných prostorů a cílené přivedení srážkové vody z většího povodí přináší nutně povinnost zajistit včasný odvod srážkové vody tak, aby nedošlo k její dlouhodobé akumulaci v kořenové zóně. Pokud nemá horninové podloží dostatečnou propustnost, je potřeba garantovat odtok třeba formou regulovaného odtoku do recipientu nebo pomocí pojistných drenáží. Všemi těmito systémovými návrhy nahrazujeme nebo doplňujeme šedou infrastrukturu a podporujeme řešení pomocí modrozelené infrastruktury, což je pro radnice efektivnější a často i levnější varianta adaptace měst na klimatickou změnu.

Máte už nějaká data, která podtrhují benefity nových postupů pro městská stromořadí?

Ze zahraničí máme řadu zdrojů, u nás je systematické sledování velmi omezené. Sami jsme iniciovali řadu projektů, kde začínáme data sbírat. Velmi pozitivní čísla nám hlásí čidla z pokusné plochy mladých výsadeb ve strukturálním substrátu v Jihlavě. Ve spolupráci s Mendlovou univerzitou zkoumáme význam připojeného povodí srážkové vody vzhledem k velikosti prokořenitelného prostoru. Výsledky očekáváme za několik let. Klíčové je poučit se z problémů, která stromořadí v současné době mají a projektovat je tak, aby měla minimální životnost padesát let. Pokud v tomto období stromy dosáhnou očekávané velikosti a listový aparát bude funkční i v letních měsících, dá se mluvit o úspěšném použití stromořadí jako nástroje pro zmírnění dopadů klimatické změny.