V Česku patří jednomu vlastníkovi obrovské množství půdy, nepečuje o ni ale jako dobrý hospodář. Stát by měl zasáhnout, míní krajinářská architektka Salzmann

Krajina nám má poskytovat vodu, vzduch a má být prostorem pro biodiverzitu. Místo toho je však česká krajina vysušená a zároveň náchylná na povodně. Zásahy do krajiny, které u nás začaly už v roce 1948, odvodnily půdu, scelily pozemky a tvrdě zregulovaly řeky a potoky. Může být na vině tzv. resortismus a to, že vodu nevnímáme jako jeden celek? A jak by se dalo zlepšit zadržování vody v krajině?

Podle krajinářské architektky Kláry Salzmann, která se dlouhodobě zabývá vodou v krajině, je důležitý komplexní přístup, tedy zabývat se vodou v rámci jednotlivých povodí. V těch by měla voda cirkulovat a vypařovat se takovým způsobem, aby z území neodtékala.

„To se dnes neděje. V současnosti postrádáme zejména propojení lesních a zemědělských ploch a sídel,“ vysvětluje Salzmann.

Voda rozdělená podle resortů

Jedním z důvodů, proč vodu v dnešní době nevnímáme jako systém, může být její rozdělení pod různá ministerstva, z nichž každé se soustředí pouze na jeden úzký výsek. „Část je ve správě ministerstva zemědělství, část hlídá ministerstvo životního prostředí. A přitom voda je jen jedna,“ říká Salzmann.

alším problémem může být umělé prostředí, zejména trubky, kterými dnes voda často prochází.

„Ve chvíli, kdy se voda potká s půdou, s mikroorganismy, s rostlinami a s živočichy, začíná klíčení semen, růst rostlin a fungování ekosystému. Pokud veškerou vodu pošleme do umělých technických systémů, ztratí řadu vynikajících vlastností a nepracuje tak, jak by mohla.“

Podle Kláry Salzmann právě tento proces úzce souvisí i se zadržením vody v krajině. Pokud bychom víc vody nechali v původních řečištích, krajina by byla schopná zadržet mnohem víc než všechny technické nádrže, které v Česku máme.

Politická debata o krajině

Přestože vědecká obec na problém upozorňuje už od 80. let, v Česku se mnoho změn od té doby neudálo.

„Mám pocit, že toto téma politiky příliš nezajímá. Na druhou stranu musím říct, že ministerstvo životního prostředí vypracovalo celou řadu strategií a vizí, jakým způsobem by se mělo postupovat. Nicméně pokud se něco děje, děje se to v sídlech, nikoli v krajině,“ myslí si Salzmann.

Pokud veškerou vodu pošleme do umělých technických systémů, ztratí řadu vynikajících vlastností.Klára Salzmann

„Stále ještě postrádáme základní legislativu. I když u nás existuje zákon o ochraně přírody a krajiny, který mluví i o říční krajině a údolní nivě a definuje je jako významný krajinný prvek, nemáme zatím říční krajinu vymezenou. A tudíž ji nemůžeme chránit,“ vysvětluje krajinná architektka.

Přestože Česko v roce 2004 ratifikovalo Evropskou úmluvu o krajině, která popisuje současný stav a mluví i o správě a plánování krajiny, podle Kláry Salzmann se u nás úmluva do praxe zatím nepromítla.

Krajinu nevnímáme jako živý organismus

„Krajina je organismus, který má svoje zákonitosti. Velmi často přirovnávám krajinu k lidskému organismu, kde jsou cévy systémem říční krajiny. Pokud cévy nebudou fungovat, může nastat infarkt. Respektive on už nastává,“ varuje Salzmann.

S krajinou jako s živým organismem nepracují zejména velcí zemědělci. „V Česku patří jednomu vlastníkovi obrovské množství půdy, nepečuje o ni ale jako dobrý hospodář. Stát by měl zasáhnout a říct, že krajina je veřejný zájem, není to pouze výrobní prostředek. Měli bychom legislativními nástroji nastolit způsob, jak do krajiny zpátky dostat vodu, zeleň a biodiverzitu,“ říká Klára Salzmann.

Poslechněte si celou Osobnost Plus. Moderuje Lucie Vopálenská.