Osm otázek o soužití architektů
Čeští krajinářští architekti jsou mezi ostatními architekty v menšině. Logicky se to promítá do jejich vzájemné komunikace a spolupráce. V poslední době se mění situace, protože přibývá projektů, které se ve větší míře týkají krajinářské architektury. Význam krajinářských architektů narůstá a množí se případy jejich spolupráce s nespecializovanými ateliéry. Ruku v ruce s tím kráčí emancipace krajinářské obce. Oslovili jsme proto několik architektů s dotazy, jak tuto koexistenci vnímají. Odpovídali samostatně, jejich pohledy na sebe vzájemně nereagují.
Názory v článku
- Václav Babka, autorizován v oboru krajinářská architektura, Brno
- Martina Forejtová, autorizovaná v oboru krajinářská architektura, Land05, Praha
- Jan Kasl, autorizován s všeobecnou působností, JK Architekti, předseda České komory architektů, Praha
- Jitka Ressová, autorizovaná v oborech architektura a interiérová tvorba, ellement architects, Zlín
- Petr Velička, autorizován v oborech architektura a krajinářská architektura, M&P Architekti, Velké Meziříčí
Soužití většiny s menšinou obvykle plodí napětí. Menšina, aby se prosadila, bývá často hlasitá. Důvodem je emancipace, aby členové menšiny v komunitě dosáhli rovnocenného postavení, částečně i komplex méněcennosti. Je to i případ českých krajinářských architektů, kteří se mezi ostatními architekty snaží získat lepší pozici než dosud. A z názorů řady architektů lze soudit, že se to daří.
1. Proč název „krajinářský architekt“? A je to důležité?
Petr Velička: Název krajinářský architekt se podařilo v roce 2008 dostat do zákona. Ohledně toho názvu byly svého času boje, zadávali jsme i rozbory z hlediska jazyka českého. Myslím, že už je to dnes etablované a název funguje, jak má. Krajinný architekt je jen jeden (Bůh – pozn. red.). Z názvu krajinář zase utíká slovo architekt, krajinář je malíř.
Václav Babka: V různých dobách nás pojmenovávají různě. Já jsem šel ve škole na sadovnictví. Dnes už je víc lidí, kteří se rozhodli, že nechtějí být nazýváni zahradníky a sadovníky. Začali usilovat o to, aby se jmenovali krajinářský architekt, když už nemůžou být těmi architekty bez rozlišování. Nevím ale vlastně proč. Řeknou, že nejsou zahradníci, což je divné, protože pro krajinářského architekta je nezbytné výrazně umět zahradnické řemeslo. Mně to vždycky bylo poměrně jedno.
2. Je architektura jen jedna a ta krajinářská je její součástí, nebo je to oddělený obor?
Jan Kasl: Krajinářská architektura je samostatným oborem naší profese. Vyžaduje komplexní znalosti, které většině architektů i urbanistů schází. Ale výsledné dílo je společné – posun ke krajinářské architektuře od pozemkových úprav prováděných inženýry z technických hledisek. Vždy navrhujeme jednu architekturu, kde návrh krajinářského architekta je stejně důležitý jako design budovy či její kvalitní technický návrh.
Petr Velička: Architektura je jen jedna, ale krajinářská architektura je svébytný obor. Vzájemně se to nevylučuje. Když se člověk zabývá vnějším nebo vnitřním prostorem, musí vědět, s jakým materiálem zachází a v jakém čase. V případě krajinářské architektury je jen větší potřeba vnímat čas a proměnu, barevnost a světlo. Volný prostor je světlem ovlivňován jinak než ten uzavřený. A důležitý rozdíl je v používání měřítka. Trefit se ve volném prostoru do správných proporcí je mnohdy těžší než v jasně definovaném řádu budovy.
Václav Babka: Absolvováním jakékoliv školy a získáním nějakého akreditovaného titulu nezačíná to, „být architektem“, bohužel. Stejně jako získáním titulu magistr člověk nezačíná být „mistr“. Být architektem je pro mnohé nedosažitelný ideál. S architektem je to stejné, jako třeba když se řekne javor. To je abstraktní název, protože javorů je spousta – mléč, klen, babyka, japonica a tak dále. A pak mezi nimi vidíte rozdíly. Každý architekt se opírá o svoje silnější schopnosti. Ostatní věci pak doplňuje, má-li možnost, dalšími specialisty – architekty nebo techniky. Někdo je výtvarně nadán, jiný se opírá o statiku a matematiku, někdo je konstruktér nebo fyzik, někdo je konceptuálnější, jiný detailista designér, další se specializuje na použití a pěstování rostlin.
3. Jaká jsou specifika krajinářské architektury?
Martina Forejtová: Výhodu u krajinářských architektů vidím v komplexním pojímání prostoru. Navíc tady máme celkem nová témata, která jsou parketou právě krajinářských architektů – hospodaření s dešťovou vodou, modrozelenou infrastrukturu nebo adaptaci na změny klimatu.
Jan Kasl: Návrh novostavby či rekonstrukce, řešení většího souboru či interiérové úpravy budov zaměstnávají architekty, kteří musí mít technické znalosti pro spolupráci s inženýry a techniky. Krajinářský architekt se nemusí věnovat detailům stavby, ale měl by mít hlavní slovo při jejím umístění i tvarování. Jeho hlavní role je víc v plánování, kde a jaká budova se má navrhovat. Krajinářských architektů tedy nemusí být tolik, ale musí být respektováni při rozhodování v týmu.
Petr Velička: Přidaná hodnota krajinářské architektury je v tom, že díky živým prvkům a jejich růstu má stavba po dokončení ještě to nejlepší před sebou. Pokud se o to bude investor dobře starat.
4. Jaké mají čeští krajinářští architekti postavení mezi architekty obecně?
Jan Kasl: Krajinářští architekti jsou v posledních letech stále více slyšet, což je dobře, byť jen v počtu lehce přes dvě stě registrovaných v České komoře architektů. Z uvedeného počtu je patrné, že náročné studium nezvládne každý a mnohé tak neláká. Kvůli vyrovnávání se s klimatickou změnou je třeba, aby krajinářští architekti byli součástí týmů řešících liniové a rozsáhlejší stavby i územní plánování. Myslím si, že si to dobře uvědomují i moji kolegové, architekti a urbanisté. Setkávám se ovšem i s opačným názorem, že si krajinářští architekti uzurpují vedoucí pozici – vše kolem nás je krajina a architekti se smí pohybovat jen v jim vymezeném rámci.
Petr Velička: V Česku pořád doplácíme na izolaci, která tady byla za socialismu. Tehdy se striktně oddělovala spolupráce: architekti-urbanisti tvořili místo a koncepci prostor, sadovníci to doplňovali vegetací. Do zahradnické části je dodnes zahrnována i krajinářská architektura, která tam už tak úplně nepatří. Postavení oboru v rámci architektů je asi dáno generačně. Málokdo ze současných hvězd mezi českými architekty vnímá krajinářskou architekturu jako svébytný obor.
Václav Babka: Architekti, kteří jsou absolventy techniky, neví prakticky nic o použití rostlin v architektuře. Jakmile architekt jako nositel zakázky zjistí, že krajinářský architekt je pro něj přínosný, přestane řešit, co kdo z nich je na papíře. Je to vedlejší. Existuje hrstka absolventů Lednice (studium krajinářské architektury na Mendelově univerzitě – pozn. red.), kteří se snažili emancipovat natolik, že mohou být mezi architekty snad přijímáni jako rovnocenní. Ovšem ta snaha o „rovnocennost“ se stala pro ně tím hlavním, a jejich dílo, tvorba, které by stálo za moji pozornost, často neznám. Já ale nemám pocit mezi architekty nějaké nerovnoprávnosti. Nositel zakázky je většinou jen jeden. Vitruviovy principy by měly být obsaženy v jakékoliv architektuře. Lidé rozumní a inteligentní se při práci setkávají a vnímají jako lidé, spíše než jako specialisté, a cítí se poměrně rovnocenně nebo si dobře rozvrství úkoly k dosažení společného cíle.
Martina Forejtová: Krajinářští architekti si už myslím své postavení celkem vybudovali. Je to zejména dlouhodobou spoluprací s některými architekty, kteří vědí, že pracovat s námi již od začátku projektu je výhoda. Dokážeme vnímat prostor z jiných úhlů pohledu a přinést tak do něj jiné hodnoty. Ale není to ještě standardní vnímání u všech. U některých architektů je krajinářský architekt stále jen někdo, kdo mu „pojmenuje kolečka“ v již hotovém návrhu – že tamto je dub a toto javor.
5. Jak funguje spolupráce klasických a krajinářských architektů?
Martina Forejtová: Když architekt není zvyklý pracovat s krajinářským architektem od začátku a vnímat, že jeho jiný úhel pohledu je přínosem, jejich spolupráce se omezuje a odděluje. Celkově pak ztrácí výsledné dílo. Spolupráce je ku prospěchu věci, výsledného kvalitního prostoru.
Jan Kasl: Model spolupráce klasického ateliéru s krajinářským architektem považuji za ideální. Také proto, že krajinářští architekti bývají organizováni v menších ateliérech, které nemohou ručit za větší zakázku. Ale klíčovým principem je těsná a dlouhodobá spolupráce. Ateliér vedený krajinářským architektem může i samostatně zpracovat projekty parků a veřejných prostranství s drobnými stavbami. Ale týmová práce je zábavnější a myslím i úspěšnější. Velké domácí projektové organizace tuto filozofii moc nevyznávají a je to na jejich produkci vidět.
Jitka Ressová: U některých profesí je jasné, že je architekt potřebuje ke spolupráci. Mají kulaté razítko, které za něco ručí. Je třeba statik, požárník, člověk na TZB. Profese krajinářského architekta může být ve stejném gardu, ale může se dostat i do vyšší tvůrčí úrovně. Někdy potřebuji vyřešit třeba ucelenou věc, která se týká rostlin. Proto spolupracuji se zahradními architektkami, u nichž vím, že umí perfektně udělat zahradu. Anebo je tam spolupráce už u tvorby díla a pak se člověk obrací na někoho, o němž ví, že s ním bude možný koncepční dialog. A ten se nedá vést s každým. Spolupráce s krajinářskou architektkou nebo architektem je nezbytná, když je zadáním veřejný prostor nebo téma s přesahem do krajiny.
Petr Velička: Přibývá klasických architektů, kteří berou ty krajinářské jako rovnocenné. Klasičtí architekti, kteří se vrhli na stavby krajinářské architektury a neberou je jen jako bokovku, zjišťují, že je mnohdy těžší prosadit je u veřejnosti. My se s manželkou v ateliéru, když spolupracujeme s klasickými architekty, cítíme s nimi rovnocenní. Nemá smysl spolupracovat s lidmi, kteří si vzájemně nenaslouchají a nechtějí tvořit jeden koncept. Nevěřím ani tendencím fragmentace, kde jsou na vše jednotliví specialisté. Architektura je individuální profese. Stavba je výsledek procesu, ale začíná myšlenkou, a to je její autorství.
6. Proč je málo krajinářských projektů v architektonických cenách?
Martina Forejtová: Díla krajinářské architektury jsou těžko porovnatelná s klasickou architekturou, charakterem i velikostí stavby. Navíc v krajinářské architektuře je důležitou kvalitou čas. Architekt postaví dům a ten vypadá hned tak, jak sliboval na vizualizaci. My si na výsledky práce musíme počkat někdy i desítky let.
Jan Kasl: Důvodem může být i menší počet úspěšně realizovaných zakázek v součtu dokončených staveb. Ale možná si jen krajinářští architekti myslí, že nemají šanci. Přitom třeba do poroty České ceny za architekturu pravidelně vybíráme i aktivní krajinářské architekty. Ostatně finalistou šestého ročníku se stala revitalizace Kostnického náměstí krajinářských architektek Fingerové a Špalkové.
7. Jak je to s odvahou, emancipací a úspěšností krajinářských architektů v Česku?
Jan Kasl: Rozsáhlé projekty musí mít v týmu krajinářského architekta od počátku koncepčního plánování. Jestli bude v projektu lídrem, záleží na jeho schopnostech a kapacitě ateliéru, který se dokáže dlouho věnovat jedné velké zakázce. Takové u nás prakticky nejsou, ale to se může změnit.
Václav Babka: Málokdo je povahou takzvaný „čelní hráč“, jak říká Zdeněk Sendler (krajinářský architekt – pozn. red.), který nese svoje jméno na trh a je obvykle nositelem zakázek. Kvůli šířce záběru zahradnických oborů a pocitu nedostatečné odezvy i pochybnostem o sobě samém se snadněji uhýbá, rezignuje na obtížně dosažitelné „krásno“ a „ladnost“, lehce se přesunuje do role technika, specialisty, doplňkového architekta. Čím se zvětšuje měřítko úkolu, tím se schopnosti a možnosti krajinářského architekta zmenšují. Když si zvolí měřítko, které je schopen zvládnout svým intelektem, dojde ke štěstí.
Petr Velička: Nedoceněnost a nespokojenost sama se sebou plodí mindráky. A obory, o kterých se bavíme, jsou tím prodchnuty. Zahradníci jsou často zakomplexovaní, protože se krajinářští architekti vymezují, že nejsou zahradníci. Podobný mindrák mají často krajinářští architekti vůči klasickým architektům a architekti mnohdy mindrák, že je nedoceněna jejich prospěšnost pro společnost obecně. Takže potřebujeme si vyřešit mindrák, abychom zjistili, že můžeme být rovnocenní a prospěšní. Úspěch záleží na schopnostech a výsledcích, ne na tom, že budeme prosazováni, protože jsme uzurpovaní.
8. Je dost soutěží pro krajinářské architekty? Jak si v nich vedou a jak je to s porotami?
Jan Kasl: Registruji různé soutěže pro krajinářské architekty. Zda v dostatečném množství, neposoudím. Řešili jsme v Komoře i diskriminace držitelů autorizace pro krajinářskou architekturu, kdy nebyli uznáni jako vedoucí soutěžního týmu řešícího například jisté veřejné prostranství v Praze. Krajinářský architekt může být lídrem, ale musí mít v týmu zastoupení všech potřebných profesí. Jeho pohled má být tím komplexním, zahrnujícím všechny aspekty návrhu. Není ale mnoho takto vybavených krajinářských architektů a ti schopní bohužel mají málo času a více soutěží nezvládnou.
Martina Forejtová: Je spousta urbanisticko-krajinářských nebo architektonicko-krajinářských soutěží, kterých se účastníme v týmech společně s architekty. A po krajinářích je v těchto tématech poptávka. Často slyšíme od architektů, že je nás málo, a když je nějaká soutěž, rozeberou si nás a na někoho krajinář prostě „nezbyde“. Často už ani nestíháme sami soutěžit. U nás v ateliéru jsme poslední dobou museli některé i vyzvané soutěže bohužel odmítnout z nedostatku času a kapacit. Soutěže jsou časově náročné a špatně honorované. A když vám běží práce, která má termín, na soutěž nejsou kapacity.
Jitka Ressová: Přijde mi v pořádku, když na projektech přihlašovaných do soutěží spolupracují architekti s těmi krajinářskými. V soutěži se ale vždy uvádí jeden, kdo má zodpovědnost a podává návrh. Je to praktičtější. Krajinářský architekt tam pak může být někdy uveden jen jako spoluautor, člověk v týmu.
Václav Babka: Každá soutěž dnes obvykle vyžaduje účast krajinářského architekta, i když jde třeba o zástavbu v obci. Jestliže krajinářský architekt chce být nositelem zakázky, musí mít dostatek odvahy, získat k ruce architekta-statika a konstruktéra a mít dostatek financí. Pravidla jsou ovšem vypisována Českou komorou architektů a zakázek, kde hrají rozhodující roli krajinářská pěstební kritéria a modelace prostoru, je málo. Krajinářská díla bývají také pro vypisovatele těžko uchopitelná.
Petr Velička: Z mé zkušenosti, i co se týká porotcování, je strašně těžké, pokud se vám sejdou klasičtí architekti, kteří opravdu mají jiné vnímání prostoru beze stropu. V některých případech by stálo za to změnit poměr menšiny a většiny. Zvláště v zakázkách na veřejný prostor. Když už jde o stavbu vyloženě parku, říkám si, proč tam vůbec architekt je, jak to, že to není komise složená jen z krajinářských architektů.