Krajinářské úvahy III. Kam směřujeme?

Dnes vnímáme svět jinak. Environmentální nezbytnost námi prostupuje skrznaskrz a nutí nás vidět věci v nových souvislostech. Naše vědomí a svědomí dostihlo zneužívání přírody. Tento pocit námi začal prorůstat postupně, jak padaly drobné střípky informací o jejím stavu. Jedna za druhou nenápadné a maličké, že by si jich člověk ani nevšiml. Po dlouhý čas se zdánlivě nic nedělo, ale z tichého hlásku jednotlivců někde v hloubce mysli se pozvolna stává neodbytný křik výčitek celé společnosti.

1983

Natáhl jsem si na „prkno“ pauzák. Dlaní vyhladil papír směrem od přilepeného místa, aby se pořádně napnul. Všechny čtyři rohy jsou zalepené, pauzák je čistý a připravený přijmout myšlenku. Když nemáte klasické rýsovací prkno s ramenem zvaným pantograf, musíte vzít dvě pravoúhlá pravítka a s nimi posouvat tak, aby byly čáry rovnoběžné nebo pravoúhlé. Pera značky Rotring jsou v osmdesátých letech úplná vzácnost a shání se pod pultem. Běžně se kreslí pery Centropen, jenže ty zasychají. Naplníte bombičku a tím nejtenčím perem 0,18 musíte třepat, aby začalo psát. Napřed je ale třeba olíznout hrot nebo črtat na nasliněný prst a pak vyzkoušet na okraji papíru. Teprve potom se můžete pustit do rýsování. Pěkně pero kolmo nasadit a pomalu, v klidu rýsovat od začátku do konce. Nesmíte pero odložit otevřené, protože jinak třepete a nepíšete. Listnaté stromy se kreslí jako kolečka s křížkem uvnitř, jehličnaté zase takové hvězdičky s tečkou. Na závěr rozpisku, do které se všechno vepisuje přes plastovou šablonu. Každá je jiná podle typu a velikosti písma a psát podle nejmenší je dost složité. Když se něco zkazí přijde na řadu žiletka a škrábete a škrábete až chybná čára zmizí. Jenže plocha nezůstane čistá, pauzák je poškozený a nové čáry se rozpíjí.

Jakou cestou jsme prošli?

Od jednotlivce, zemědělského inženýra, (jak nám bylo na Vysoké škole zemědělské zdůrazňováno), který si vystačil sám s praktickými zkušenostmi a informacemi ze studia dospěla doba až po multidisciplinární týmovou spolupráci. Představte si celý náš obor jako fotografii. Před třiceti lety jsme viděli pouze obrázek jako celek a nevěděli jsme nic o jeho členění. S příchodem počítačů a digitální rastrové grafiky se zvětšený obraz rozdělí na jednotlivé pixely a každý pixel dává jinou informaci. Stejné je to se specializacemi v našem oboru, každá se věnuje určité části samostatně a do hloubky, ale smysl mají až všechny dohromady, kdy musí být logickým funkčním celkem. Oproti minulosti to má autorizovaný krajinářský architekt daleko složitější, nestačí mu jen jeho znalosti. Potřebuje specialisty – školkaře, dendrologa, arboristu, fytopatologa nebo specialistu na zelené střechy a fasády. Pak jsou nezbytné ještě další profese – dopravní specialista, elektrikář, specialista pro výpočet osvětlení, slaboproudař, vodař, statik, specialista pro dětská hřiště a vybavení, specialista na vodní stavby a technologie, rozpočtář, technik BOZP, specialista na inženýrskou činnost, na dotační tituly, na vynětí ze zemědělského půdního fondu, biolog provádějící posouzení ochrany přírody a krajiny atd. To je tým mnoha odborníků, a to nemluvím o všech úřednících, kteří se musí také počítat, protože oni jsou slalomovými brankami na cestě k realizaci projektu.

2023

Sedím u klávesnice. Před sebou mám notebook, dva monitory a na stěně LCD televizi, pro porady a jednání s investory. Kousek dál ipad a chytrý telefon. Sedím a zakládám nový projekt v cloudu, složité členění adresářů každého projektu začíná skupinou město nebo krajina, pak archivní číslo a rok. Uvnitř adresáře je zavedeno speciální členění, aby se každý mohl dobře orientovat. Zvláštní adresáře mají Texty, Výkresy, Zápisy z jednání, Fotky, Inspirace a důležitá složka Final. Tam se ukládá čistopis projektu. Všechno musí mít svůj řád, jinak se ve struktuře nikdo nevyzná. Při kreslení ovládám všechno myší a klávesnicí. Projekční program, program pro modelování ve 3D a dokončovací pro vizualizace. Všechno se děje ve virtuálním prostředí počítače a opravy jsou relativně snadné. Jenže když vypnou proud všechny neuložené změny zmizí v nenávratnu.

Stejně jako se změnil náš obor, rozvětvený do více specializací, změnil se i pohled na navrhování městských ploch zeleně. Už nestačí pouze sledovat designové trendy, školkařský sortiment a užívat moderních způsobů technického, technologického a výtvarného vyjádření. Vývoj dospěl k propojení mezi estetikou, technologií a ekologií, kdy ekologie nabývá na stále větší důležitosti.

10-20-30

Když si vezmeme třeba nový pojem „ekologická gentrifikace“. To je proces, kdy jsou původní druhy vytláčeny druhy, které se lépe adaptují na prostředí člověka. Tento směr kritizuje esteticko-rekreační přístup k tvorbě parkových ploch. Časté sekání, prořezávání stromů a keřů, odstraňování mrtvého dřeva a mulčování vede k nízké pestrosti porostů na stanovišti a tím k vytěsňování biodiverzity a nástupu nepůvodních rostlinných i živočišných druhů. Je to zcela nový přístup, nové vnímání prostředí života, ve kterém není jen jediný zástupce, ale je snaha vytvářet takové prostředí, aby bylo vhodné pro život více všech. Jedním z příkladů podpory biodiverzity může být metoda Dr. Franka Santamoura, amerického vědce a genetika, který přišel s jednoduchým pravidlem 10-20-30. To má zajistit druhovou rozmanitost na plochách městských lesů a maximální ochranu před invazí nových nebo přemnožení starých škůdců. V městském lese by neměly, podle tohoto pravidla, jednotlivé druhy stromů tvořit více než 10 % plochy, jeden rod by neměl mít podíl větší než 20 % a jednotlivé čeledi by neměly tvořit více než 30 % plochy.

3-30-300

Další podobný pohled, ale s poněkud odlišným záměrem může být švédské pravidlo, týkající se životního prostředí 3-30-300. Cílem je, přehnaně řečeno, dostat stromy až ke dveřím bytu. S tím souvisí také nový úhel pohledu na městskou zeleň, který oproti klasické kategorizaci upřednostňuje pojem „zelená infrastruktura“. Zelená infrastruktura je jakýsi širší pohled na městskou zeleň zahrnující nejrůznější prvky, jako jsou vegetační střechy, vertikální zeleň, dešťové zahrady, stromořadí, parky, zahrady, louky, lesy, mokřady, řeky, jezera, ale také například systémy pro zachytávání a čištění dešťových vod. Hlavní přínos tohoto komplexního přístupu spočívá ve vnímání více funkcí zeleně. Zlepšení kvality ovzduší, snížení hlučnosti, zvýšení biodiverzity, zlepšení vzhledu města a v neposlední řadě lepší zdraví a pohodu obyvatel. Jejím úkolem a snahou je proniknout do všech míst, kde člověk žije a pracuje, aby byla příroda vždy poblíž a dostupná.

První pravidlo (3), je snaha, aby každý občan viděl ze svého bytu alespoň tři stromy. Není to tak dávno, kdy nás všechny covid-19 odsoudil do domácího vězení a jediným kontaktem se zelení byl výhled z okna. Toto pravidlo prokazuje, že pohled do zeleně navozuje pozitivní stav mysli.

Druhé pravidlo (30) zdůrazňuje souvislost mezi stromy a lidským zdravím. Studie z Austrálie opakovaně prokázaly, že pro fyzické a duševní zdraví je nezbytné pokrýt plochu stromy minimálně ze 30 %. Ještě navíc se ukazuje, že stromy prokazatelně lákají obyvatele ven, kde mohou trávit čas třeba se svými sousedy. Tím nepřímo zeleň podporuje rozvoj sociálního zdraví.

Poslední pravidlo (300) zdůrazňuje stromy a parkové plochy jako rámec pro rekreaci. Výzkumy doporučují, aby docházková vzdálenost k zelené ploše o velikosti 100×100 m byla maximálně 300 m. Možnost rekreačního využití takových ploch má, podle výzkumů, jednoznačně pozitivní vliv na zdraví obyvatel. Jednotlivé plochy ale samozřejmě nestačí. Je velmi důležité zajistit mezi nimi propojení zelenými liniemi, které jsou určeny nejen pro pěší, ale také jako koridory pro cyklisty.

Kam směřujeme?

Myslím, že jsme v mnoha případech technologie západního světa zvládli. Umíme pracovat organizovaně, smysluplně a efektivně. Realizační firmy i projekční ateliéry mají vysokou úroveň i prestiž, a přestože je jejich odbornost, oproti architektuře staveb, opřena o nejisté přírodní procesy, jsou výsledky výborné. Dosáhli jsme určité úrovně a jsme vnímáni jako plnohodnotný obor, který má svá specifika. Taky jsme dokázali přesvědčit valnou část společnosti o důležitosti všech odvětví našeho oboru. S tímto výsledkem můžeme být spokojeni, ale čeká nás ještě další fáze. Ta je mnohem složitější. Jedná se o spolupráci s dalšími obory. Krajinářská architektura musí splynout s ekologickými odbornostmi, je nezbytné vytvořit týmy, které budou přinášet krásu kompozice rostlin a vybavení parku pro odpočinek jejich návštěvníků, ale začne také sledovat rovnováhu mezi člověkem a přírodou. Je to poslání, které možná ještě úplně nevnímáme, ale doba se k tomu nezadržitelně blíží.