KDE JE VODA, TAM JE ŽIVOT

S Klárou Salzmann o vnímání krajiny, řek a povodí

Cévní systém české krajiny nefunguje, tvrdí krajinářská architektka Klára Salzmann. Mluvili jsme o tom, proč je to pro naši budoucnost zásadní problém, jaký podíl má na současné situaci stav české politiky i občanské společnosti, a také o tom, jak špatnou situaci řešit.

Když jde dnes někdo studovat obor krajinářská architektura, aktuální paradigma ho vede k holistickému pojetí krajiny, jaké zastáváte nejspíš odjakživa. Stačí se ale rozhlédnout kolem sebe, abychom pochopili, že u nás v nakládání s krajinou stále převládá úplně jiný přístup.

Péče o krajinu je tak stará, jak dlouho člověk krajinu využívá a mění. Přizpůsobovali jsme ji však svým potřebám tak intenzivně, až jsme její fungování ohrozili a v důsledku jsme ohrozili i vlastní existenci. Že jednou dospějeme k poznání, jaké máme dnes, jsem tušila, i když jsem byla smířená se skutečností, že to možná nebude za mého života. Ukazuje se, že moje vize byla správná.

Musíme najít rovnováhu mezi fungováním přírody a lidskou činností tak, aby nás krajina všechny uživila, aby bylo možné cirkulovat různé materiály a hmoty. Ale vyžaduje to zásadní změnu myšlení. Musíme vnímat svět kolem nás a stavět se k němu s větší pokorou. Zásadní paradigmatický obrat spočívá v tom, že přírodu nechápeme jen jako suroviny a zdroje, ale jako živý organismus, který chceme uchovat. Pokud příroda bude žít a fungovat obvyklým způsobem, pak budeme žít i my a navíc budeme moci její části využívat. A to i ty její dary, které nejsou materiální. Navíc je třeba si uvědomit, že nejsme jen soubor jedinců. My lidé jsme tým a musíme spolupracovat. Ve vztahu ke krajině a živým tvorům, kteří s námi krajinu obývají, to platí naprosto.

Moji kolegové mi často říkají, že mám schopnost vidět hodně dopředu. Téma krajiny jsem dostala do kolébky od sudiček. V určité životní fázi jsem si uvědomila, že pokud něco vím a něco mi bylo svěřeno, musím to předávat dál. Dnes mám pro tuto činnost obrovský prostor na Fakultě architektury. Už několik let vedu Krajinářský ateliér velkých měřítek, děláme na toto téma řadu zadání a diplomových projektů a snažíme se o spolupráci s architekty a projektanty územního plánování. Chceme být součástí navrhování stavební činnosti v krajině. Už na to dozrála doba.

Spojení krajinářská architektura evokuje, že se člověk krajiny zmocňuje řekněme panským způsobem – na zahradách a v parcích bude anglický trávník, keře ostříháme do tvaru pudlů, v lesích vysázíme smrkové monokultury… Narazila jste už v době svých studií na lidi, kteří by lesní, zemědělskou a městskou krajinu s její faunou i flórou považovali za jeden celek?

Tak jednoduché to v těch sedmdesátých letech skutečně nebylo. Mě tehdy nejvíc oslovil profesor Mihály Möcsényi, profesor a jedna z klíčových postav oboru na budapešťské univerzitě, kde jsem krajinářskou architekturu studovala. Princip, který profesor Möcsényi hlásal, vlastně platí dodnes: když kdekoliv ve městě nainstaluji lavičku nebo vysadím někde strom či keřík, musí to mít logiku a vazbu na okolí. Nemůže to být náhoda. Systémy sídelní zeleně ve městech vznikaly postupným historickým vývojem. Jednak to byly parky u šlechtických domů a sídel, jednak velké městské parky v meziválečném období. Profesor Mö­­csényi nás učil vždy uchopit krajinu jako celek.

Tehdy se ještě o řekách, vodě a zvířatech příliš nemluvilo, ale to má své opodstatnění. Maďarsko je z velké části rovina a stékají se tu dva veletoky, Dunaj a Tisa. Rozsáhlá území podél řek jsou často jediným místem pro divočinu – právě zde jsou území ochrany přírody. Chráněná oblast má šířku třeba tři sta metrů. Často je těžké se tam vůbec dostat, protože tam je tolik komárů, že by člověka úplně sežrali. Jsou to vlastně oázy přírody uprostřed zemědělské krajiny. Aktuální krize České republiky pak spočívá v tom, že jsme tu takový svobodný prostor pro přírodu, řeky, vodu a zvířata vlastně úplně zlikvidovali.

A další věc – není to tak dávno, co lidé žili společně s hospodářskými zvířaty. Po průmyslové revoluci, kdy se přesunuli do měst, a přitom zůstali závislí na potravinách z venkova, jsme se dopracovali k současnému stadiu odcizení od zvířat. Když sedlák zabíjel zvíře, které se u něj narodilo a vyrostlo, porážel je s úplně jiným pocitem, než jak dnes vnímáme maso. Měl ke zvířeti vztah, bylo mu blízké. My teď musíme začít tyhle vztahy stavět úplně od začátku.

Asi největší překážkou v uplatnění klimatické spravedlnosti na krajinu je v tuto chvíli malá akceschopnost politiků – neschopnost rychle pochopit situaci a zavést potřebná pravidla. Co se v krajině musí změnit, aby se zastavila její totální devastace?

Já nemám moc ráda, když mluvíme o klimatických změnách, protože z toho by mohlo vzniknout přesvědčení, že za všechno může jakési klima či vesmír a že vůbec není podstatné, jestli je na daném stavu podíl lidské činnosti menší, nebo větší. Hlavním problémem, o kterém ale v České republice vlastně nemluvíme, je přitom změněná krajina, především její člověkem způsobené vysoušení a radikální zásahy do jejího hydrologického systému. Právě obrovská změna v podobě odvodnění způsobuje hlavní škody v krajině, a to hlavně ve vztahu k potřebám lidí, protože příroda bude vždycky fungovat dál a nějak se adaptuje. Naopak my lidé velké adaptace schopni nejsme. Existují země, které mají zlomek vody, jež spadne v České republice, a přitom jsou dlouhodobě schopné zemědělsky hospodařit nebo umějí pěstovat lesy. To, co děláme u nás, kde je vody stále dostatek, je trestuhodné.

Chybí nám koncepční přístup ke krajině a k plánovacím procesům. Přitom umíme přesně pojmenovat, co je třeba udělat pro to, aby se věci hnuly. Potřebujeme systémová řešení. Potřebujeme upravit legislativu, systém dotací pro jednotlivé vlastníky a potřebujeme krajinný plán, aby byly přesně lokalizované prvky, které krajině pomůžou. Jenže se to neděje. Lesní zákon – navzdory kůrovci – zůstává beze změn. V kritické situaci, kdy potřebujeme mluvit o naprosto jiném režimu pro řeky, potoky a prameniště, zůstává vodní zákon beze změn. Nejsou stanoveny zásady, kde se může a kde nemůže stavět ve vztahu k vodním tokům. Lidé si klidně postaví domy do vody. A chybí i odpovídající legislativa upravující vzdělávání nebo zemědělství. Naprosto také postrádáme systémovou péči o městské prostředí ve vztahu k zelené infrastruktuře.

Když porovnáte svou zkušenost s politiky na regionální, státní a nadnárodní úrovni, vidíte nějaká řešení? Nebo sníte o „revoluci zdola“?

Teď hlavně potřebujeme systém, který poběží bez ohledu na to, co udělají politici nebo vláda. Když vidím, jací lidé o životním prostředí a klimatické změně rozhodují na vládní úrovni, myslím, že tam se nic pořádného stát nemůže. Ale fungují místní samosprávy, počínaje krajskými úřady. Města a obce se významně mobilizují a dělají vlastní projekty. Právě tady nacházíme princip udržitelnosti – hybateli změn vždycky byly menší jednotky, k nimž lze mít osobní vztah. To místní lidé nám musí pomoci s definováním poškozených lokalit a musí se ztotožnit s návrhem nápravy, protože je to jejich krajina. Pomůžou nám pojmenovat problémy a přijít s nápady, jak je řešit. Když pak někde místní s vlastními dětmi vysázejí stromy, budou je považovat za své, budou se o ně starat a mít k nim vztah.

Krajina je bohužel v naprosté většině územních plánů obcí málo pokryta. Přitom úkolem územního plánu je podle zákona chránit krajinu – tedy prvky důležité pro to, aby fungovala. Například ve Spáleném Poříčí nám pan starosta umožnil udělat krajinný plán jako podklad pro pozemkové úpravy a díky tomu byla realizována řada opatření. Dnes do Spáleného Poříčí jezdí na exkurze starostové z celé republiky. Zásadní problém je ale v tom, že komunistický režim čtyřicet let lidem tvrdil, že se nemají do ničeho plést, že za ně všechno vyřeší politici. Teď je třeba lidi naučit, aby se naopak pletli a aby se starali, co se děje kolem nich, protože smyslem územního plánu je hájit jejich zájmy a jejich krajinu.

Proměny přírody a její devastace si naštěstí začíná být vědoma spousta lidí. Občas to skoro působí, jako by o tom nic nechtěli vědět jen vysocí politici. V současnosti většinu důležité práce s krajinou dělají neziskovky. Těch organizací je spousta a pracují opravdu na profesionální úrovni. Žádají o evropské granty, starají se o vzdělávání. Bylo by proto potřeba je podpořit a nesabotovat je.

Uvedu konkrétní příklad přístupu k péči o krajinu na nejvyšší politické úrovni. V ro­­ce 2004 vstoupila v platnost takzvaná Úmluva Rady Evropy o krajině, v níž jsme se zavázali, že bude existovat správa krajiny. A doposud není. Že bude existovat politika krajiny. A neexistuje.
Že bude existovat plánování krajiny. Také není. Že občanská společnost bude zapojena do všech rozhodovacích procesů. A není… Navíc kdyby systém nápravy krajiny byl nastaven, stát už by se nemusel o nic starat, jenom by posílal do příslušných míst dotace, které přicházejí z Evropské unie, a my je dnes nemáme kam zařadit. Příkladem je třeba zelená infrastruktura. Potřebovali bychom na ministerstvu životního prostředí otevřít nový odbor, který by se zabýval výlučně životním prostředím v sídlech, což je něco úplně jiného než mimoměstská krajina. Pokud máme nějakým způsobem vyřešit i zadržování vody v sídlech, můžeme to učinit jen ve spolupráci – v rámci obcí, regionů, přeshraničně. O zelené infrastruktuře ale ještě neproběhla žádná velká veřejná diskuse ani mezi laiky, ani mezi odborníky.

Kdy jste si uvědomila, že klíčovým prvkem v krajině je voda?

Dnes studenty učíme vnímat vodu přes morfologické, geologické, hydrologické, ale i botanické a historické mapy. Říkáme jim, že terén vzniká miliony let. Že je to výsledek hydrologických, geologických, biologických a klimatických procesů a to, co vzniklo, je neskutečně sofistikovaně fungující krajina povodí, říček a biotopů, kterou je třeba chránit. Morfologie, to znamená tvar krajiny, je naprostý základ, na který se nabaluje všechno ostatní – stavby, sídla, hradiště a podobně. Když nemám co dělat, otevřu si na internetu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního jejich mapy a koukám na digitální modely reliéfu a vody, protože tam se ukazují neuvěřitelně zajímavé souvislosti. Je to vlastně takový cévní systém krajiny. Jenže teď nefunguje, protože jsme do něj výrazně zasáhli. Vzácnou podzemní vodu používáme na chemickou výrobu nebo na splachování záchodů. Tahle voda se přitom do podzemí někudy musí dostat – a my jsme tyto přírodní procesy vážně narušili.

Snažíme se hlásat zásadu, že vodu je možné zadržet maximálně v rámci povodí tam, kde naprší. Bilance srážek se totiž navzdory klimatické změně nijak dramaticky nemění. Tím důležitější ale je, abychom se spadlou vodu naučili zadržet. A nejlepší zádrž vody samozřejmě není ve vodních nádržích a přehradách, ale hlavně v půdě.

Evropa se už částečně probrala – ve velkém se například bourají přehrady, ale ne z ekologických důvodů, nýbrž z důvodů ekonomických, protože státy nejsou schopny tyto velké betonové stavby provozovat. A my se chystáme stavět další. Přehrada není přirozené prostředí – voda je v ní příliš studená, nemá litorální pásma, dno se zakolmatuje, zaplní sedimenty a není v kontaktu s okolní přírodou. Vltavská kaskáda byla přesně spočítaná, aby fungovala i v době velkého sucha, a ejhle, v roce 2018 to nestačilo. Výstavbou přehrad došlo k výraznému narušení ekosystémů říční krajiny, což mělo vážný dopad na její celkovou ekologickou stabilitu.

Musíme se naučit podstatně víc zapojit do svých aktivit přírodní prvky a procesy, nespoléhat se pouze na technické sítě a infrastruktury. Rozdíl mezi technickými a přírodními procesy je totiž značný – přírodní procesy jsou zdarma a bez časového omezení, kdežto údržba veškerých technických sítí a staveb je finančně velmi náročná a krátkodobá. Typickým příkladem je voda mimo své přirozené přírodní prostředí v různých potrubích, nádržích, rybnících.

Jak v kontextu povodí vnímáte národní státy, jejich hranice a jejich budoucnost?

Ve chvíli, kdy proběhl brexit, jsem Britům v duchu vzkazovala, že i kdyby si kolem sebe postavili betonovou zeď, pořád budou součástí jedné krajiny, jednoho proudění vody, jednoho proudění vzduchu. Prostě není úniku. Jsme jeden ekosystém. Tečka.

Česká republika je prameništěm vod pro Německo, prameništěm, o které se ale nestaráme. Když zaprší moc, tak to sousedům všechno připlave a spláchne to Drážďany. Když je u nás sucho, mají sucho všichni, protože se v horních částech řek žádná voda neuvolňuje. To je moje odpověď na národní státy. Ať si každý řeší své vlastní koncepce, ale jejich základem by měl být společný krajinářský plán celé Evropy a společná péče o přírodní systémy.

Proč je tak důležité starat se o řeku od pramene?

Celá řeka od pramene až po ústí je jeden systém. Bohužel plochy pramenišť jsou u nás ve velké míře zničené. Dříve tu byly všude obrovské, rozsáhlé mokřady – jaké se teď podařilo velkoplošně obnovit na Šumavě. Za sucha se pak z takového prameniště může stále uvolňovat voda. V naší krajině, protkané z velké části odvodňovacími zařízeními pod povrchem, to ale nefunguje. Přitom kde je voda, tam je život. A kde voda není, není ani život. Takhle jednoduché to je. V současnosti se u nás mnohé obce potýkají s nedostatkem vody, který je právě důsledkem rozsáhlých zásahů do přirozeného vodního režimu krajiny.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.