Chceme botanickou zahradu zachránit pro příští generace, říká Jiří Šindelář
Bečovská botanická zahrada fascinovala Jiřího Šindeláře od dětství a později se rozhodl pokusit se o její záchranu a obnovu unikátních rostlinných druhů. Přestože se práce daří, není podle něj vyhráno. Pro zahradu by si přál jistější financování a funkční tým odborníků a srdcařů. Jeho vztah k botanické zahradě v Bečově nad Teplou lze popsat jednoduše jako celoživotní pouto.
Kdy jste poprvé zaznamenal existenci botanické zahrady?
Jsou to velmi rané vzpomínky. Už jako dítě jsem byl fascinován bečovskou historií, která byla velmi tajemná. Nikdo z místních před čtyřiceti lety nevěděl, jak to vypadá na hradě a v zámku. O zahradě šly také jen zvěsti. Vše bylo zastřeno tajemstvím.
Rodiče mi vyprávěli, že v zahradě bylo mnoho cizokrajných rostlin, které pak sloužily místním už jen k obohacování zahrádek. Dostat se do zahrady se dalo pouze přes pastvinu kolem domu mého kamaráda. Spolu jsme ji také začali objevovat. Dodnes si vzpomínám, jaké to bylo nacházet v „džungli“ zbytky objektů, cest a schodišť. Všude byly popadané stromy, někde liány.
Kdy vás napadlo, že by bylo dobré zahradu obnovit?
Zahrada byla se mnou od dětství, ale opravdově jsem ji začal vnímat během studia na vysoké škole. S mou budoucí ženou jsme shromažďovali archiválie, a zároveň v zimním období dokumentovali dochované dřeviny. Jindy se totiž do zahrady nedalo přes kopřivy, bolševníky a nálety prodrat. Jak jsme získávali další informace o hodnotách a významu zahrady a původně pěstovaných rostlinách, bylo jasné, že bude nutné se ji pokusit zachránit.
Jak záchrana botanické zahrady začala?
Na začátku bylo nutno zajistit pozemkové vlastnictví, přesvědčit úřady, a získat i řadu povolení. Prvních pět let obnovy probíhalo nahodile ve skupině přátel a podporovatelů. V létě jsme organizovali studentské mezinárodní workcampy. Bylo to krásné období. Nebyly ještě zásadní finanční závazky, ani přílišná administrativa. Prostě jsme se sešli, dvě hodiny pracovali, čtyři hodiny seděli u ohně, ale prostor se nám měnil před očima.
Během krátké doby jsme obnovili kompozici, která vznikala osmdesát let. Potom přišlo období, kdy jsme za podpory MAS Kraj živých vod vybudovali cesty, mola, vyhlídková místa, zavedli elektřinu, získali zdroj vody. S tím byla spojena nutnost spolufinancování projektu, a tedy získávání příjmu ve formě vstupného. Jeho zavedení ale znamenalo další budování nákladné návštěvnické infrastruktury.
Velkým skokem byly toalety, čistička odpadních vod a také zvýšení počtu zaměstnanců. Začal koloběh povinností, shánění personálu, financování, řešení problémů. V tom jedeme doteď. Nejdříve to byly technické věci, pak samotná obnova sbírkových částí. Od roku 2018 se velmi intenzivně sází. Každoročně několik tisíc rostlin.
celoživotní pouto.
Kdy jste poprvé zaznamenal existenci botanické zahrady?
Jsou to velmi rané vzpomínky. Už jako dítě jsem byl fascinován bečovskou historií, která byla velmi tajemná. Nikdo z místních před čtyřiceti lety nevěděl, jak to vypadá na hradě a v zámku. O zahradě šly také jen zvěsti. Vše bylo zastřeno tajemstvím.
Rodiče mi vyprávěli, že v zahradě bylo mnoho cizokrajných rostlin, které pak sloužily místním už jen k obohacování zahrádek. Dostat se do zahrady se dalo pouze přes pastvinu kolem domu mého kamaráda. Spolu jsme ji také začali objevovat. Dodnes si vzpomínám, jaké to bylo nacházet v „džungli“ zbytky objektů, cest a schodišť. Všude byly popadané stromy, někde liány.
Kdy vás napadlo, že by bylo dobré zahradu obnovit?
Zahrada byla se mnou od dětství, ale opravdově jsem ji začal vnímat během studia na vysoké škole. S mou budoucí ženou jsme shromažďovali archiválie, a zároveň v zimním období dokumentovali dochované dřeviny. Jindy se totiž do zahrady nedalo přes kopřivy, bolševníky a nálety prodrat. Jak jsme získávali další informace o hodnotách a významu zahrady a původně pěstovaných rostlinách, bylo jasné, že bude nutné se ji pokusit zachránit.
Jak záchrana botanické zahrady začala?
Na začátku bylo nutno zajistit pozemkové vlastnictví, přesvědčit úřady, a získat i řadu povolení. Prvních pět let obnovy probíhalo nahodile ve skupině přátel a podporovatelů. V létě jsme organizovali studentské mezinárodní workcampy. Bylo to krásné období. Nebyly ještě zásadní finanční závazky, ani přílišná administrativa. Prostě jsme se sešli, dvě hodiny pracovali, čtyři hodiny seděli u ohně, ale prostor se nám měnil před očima.
Během krátké doby jsme obnovili kompozici, která vznikala osmdesát let. Potom přišlo období, kdy jsme za podpory MAS Kraj živých vod vybudovali cesty, mola, vyhlídková místa, zavedli elektřinu, získali zdroj vody. S tím byla spojena nutnost spolufinancování projektu, a tedy získávání příjmu ve formě vstupného. Jeho zavedení ale znamenalo další budování nákladné návštěvnické infrastruktury.
Velkým skokem byly toalety, čistička odpadních vod a také zvýšení počtu zaměstnanců. Začal koloběh povinností, shánění personálu, financování, řešení problémů. V tom jedeme doteď. Nejdříve to byly technické věci, pak samotná obnova sbírkových částí. Od roku 2018 se velmi intenzivně sází. Každoročně několik tisíc rostlin.
Setkali jste se v začátcích s podporou?
Musím říct, že hlavně profesní organizace našemu záměru pomáhaly, a i nadále se ho snaží podporovat. Bohužel, přístup některých místních lidí byl a je smutný. Na druhou stranu díky zahradě jsem poznal mnoho skvělých obětavých lidí a získal řadu opravdových přátel.
Z jakých archivních materiálů jste při obnově vycházeli?
Bečovská botanická zahrada patří mezi nejlépe zdokumentované zahrady v republice. Dochovalo se neuvěřitelné množství plánů, soupisů rostlin i fotografií. Zahradníku Koditkovi za to patří velký dík a poklona. Protože ale byla zahrada mezi lety 1945 až 2005 zcela bez údržby, došlo k výrazné ztrátě na bohatství rostlinných sbírek.
Také se změnily stanovištní podmínky. Rekonstrukce stavu do roku 1945 proto není možná. Dnes jsou jiné světelné poměry, liší se společenské požadavky, a rozdílné jsou i finanční možnosti. Navíc některé rostliny, které se dříve v Bečově pěstovaly, dnes nejsou téměř získatelné.
Byl někdy okamžik, kdy jste si řekl, že snahu vzdáte?
Mnohokrát. Řekl bych, že toto hnutí mysli se dostavuje čím dál častěji. Kdybych v roce 2005 měl stejné zkušenosti jako dnes, tak bych do záchrany a obnovy Bečovské botanické zahrady asi nešel.
Jsou potřeba další záchranné práce, či je stav vyhovující?
Nedostatků, o kterých vím, je mnoho. Mrzí a trápí mě to. Jsou i části zahrady, do kterých jsme se ještě nepustili. Navíc vybudované prvky je nutné obnovovat a o vzácné rostliny se starat. Bohužel, jsou na nás ze strany návštěvníků kladeny nároky jako na dotované zahrady. My ale nemáme jejich finanční ani personální zázemí.
Zahrada se stala i místem konání akcí. Jsou v plánu i v letošním roce?
Že jsme opravdu „jiná“ botanická zahrada, dokládá i množství akcí pro veřejnost. Aktuálně jsme nejčastějším pořadatelem akcí v jižní části Karlovarského kraje, a některé dosahují republikového významu. Pořádáme odborné semináře a školení, přednášky na různá témata, ale i akce sportovní, turistické, společenské.
Náš program Kulturní rok v Bečovské botanické zahradě běží vždy od dubna. Začínáme Vítáním jara a pokračujeme až do listopadu. To se koná každoroční Lampionová slavnost. Loni ji navštívilo více než 1500 návštěvníků. Zajímavostí je, že se z větší části pořád jedná o akce pořádané dobrovolnicky a v přátelském duchu. Na přelomu května a června bych rád všechny pozval na cestovatelský festival Caminos.
Jaké zajímavosti zahrada návštěvníkům nabízí?
Myslím, že původní dřeviny, v čele s ikonickým korkovníkem, jsou velkým lákadlem. Nově vysazené rostliny budou za několik let doufám také ohromovat návštěvníky. Proti jiným zahradám nabízíme atraktivní prostředí pro odpočinek i poznání. U nás je možnost projížďky na lodičkách, koupání, lezení na bioferratě, táboření i „vyblbnutí“ na volnočasovém hřišti. Také se snažíme nabízet osobní přístup a „domácí“ občerstvení a služby.
Máte představu, kolik lidí zahradu ročně navštíví?
Minulý týden jsem zpracovával data za loňský rok, a došel jsem k úctyhodnému číslu 24 611 návštěvníků a 6 911 žáků na zážitkově vzdělávacích programech. Těší mě, že si cestu do našeho kraje nachází turisté z celé republiky, kteří jsou ze zdejší krajiny a památek nadšeni. Bohužel ale nejsme ze vstupného a návštěvnického provozu schopni hradit všechny výdaje na provoz. Reálně tak v budoucnu hrozí omezení služeb, například otevírací doby, abychom snížili náklady.
Zmínil jste nedostatek financí. Uvítali byste větší podporu?
Peněz je objektivně málo. V našem případě nejde ani tak o investice, jako o zajištění financí na obnovu prvků, které jsme v předchozích letech udělali. Toto podfinancování údržby mě velmi trápí, ale bohužel na to nikdo moc neslyší. Opět se vrátím k tomu, že jsme „jiná“ zahrada.
Jsme jediná takto velká zahrada s takovým rozsahem aktivit, která není financovaná ze strany města, kraje, univerzity či jiného velkého veřejného subjektu. Doba, kdy zahradu financovali hospodářské aktivity beaufortského velkostatku, jsou pryč. Zahradník Koditek v roce 1940 neměl strach o financování zahrady, ale o vzdělané zahradnické nástupce. My se bojíme obojího.
V rámci zahrady funguje ekocentrum. Jaký je o něj zájem?
Ekocentrum funguje od roku 2014 a počet žáků, škol a tříd každoročně roste. Za to jsem velice rád, protože nejde jen o zdroj financování, ale také o to, že se snažíme v dětech probudit zájem o své okolí. Chceme jim sdělit, že na náš kraj mohou být hrdí. Ale aby bylo dobře, musí se i sami snažit. V ekocentru nabízíme programy pro mateřské, základní a střední školy.
Celkem máme čtrnáct programů v různých délkách. Některé jsou vázané na roční období, jiné celoroční. Musím vyzdvihnout podporu Karlovarského kraje v podobě dotovaných autobusů pro školy. To je v rámci České republiky ojedinělé. Zajímavostí je, že jsme od roku 2017 fakultním objektem Pedagogické fakulty UK.
Chcete rozšiřovat i výzkumný přínos zahrady. Můžete tento záměr specifikovat?
Ve vazbě na obtížné zajištění návštěvnického provozu a financování přemýšlím o rozšíření výzkumných aktivit a práci na záchranných programech ohrožených rostlin. Již dnes pracujeme na záchraně koniklece otevřeného, nebo stulíku malého. Chceme se více zaměřit také na rostlinné invaze a vliv klimatické změny. Na vědeckou činnost chceme přilákat mladé vzdělané lidi. Proto chystáme projekt vybudování nového vzdělávacího a badatelského ekocentra s laboratoří, skladem a přednáškovou místností.
Obnově zahrady se věnujete řadu let. Splnila se vaše očekávání?
Představy a přání se postupně mění. V roce 2005 jsem sice snil o fungující botanické zahradě, ale cíl bylo mít elektřinu. Když se to podařilo, tak jsem chtěl místnost na setkávání. V té době nám stačila badatelna o rozměru třicet šest metrů čtverečních a nyní chceme výukové centrum pro šedesát osob. Chtěl jsem zachránit původní dřeviny, nyní toužím po co největší sbírce rostlin, keřů a stromů. Množství různých biotopů v zahradě to umožňuje. Snů a přání je hodně.
V jakém stavu byste chtěl zahradu vidět za pět, deset let?
Byl bych šťastný a psychicky zdravější, kdyby byla zahrada finančně zajištěna s výhledem několika let, ne aby bojovala o každý den existence. Chtěl bych, aby fungoval kolektiv odborníků a srdcařů. Z hlediska samotného porostu bych velice rád viděl v zahradě podrost bylin i keřů, a nad tím vzácné zdravé vitální dřeviny. Zahradu netvoříme pro sebe, ale pro další generace.