Českou architektonickou scénu opustil přední krajinářský architekt Ivar Otruba, architekt ryzí tvorby a svobodné imaginace

31. srpna 2022 zemřel ve věku 89 let Ivar Otruba, profesor krajinářské architektury oceněný poctou České komory architektů. Imaginativní architektonické pojetí jeho děl bylo výjimečné v českém i světovém kontextu.

Ivar Otruba se narodil 18. srpna 1933 v Kyjově. Pocházel z rodiny s dlouhou zahradnickou tradicí a po absolvování Vysoké školy zemědělské se začal věnovat projektování zahrad, parků a dalších veřejných prostranství. Za svůj život vytvořil mimořádné dílo, které čítá stovky položek a za které získal četná ocenění, kromě Pocty České komory architektů to byla Cenu P. J. Lenné v Berlíně, Cena města Brna za architekturu a urbanismus nebo zlaté medaile a čestná uznání za řešení výstavních expozic ve Vídni, Stuttgartu nebo na Floře Olomouc.

Největší inspirací mu vždy byla krajina, ta rodná na Slovácku, horské lesy a rašeliniště Jeseníků, kopce Vysočiny, bílé útesy Středomoří. Přírodu ale nekopíroval, vždy ji stylizoval, abstrahoval a odkrýval tak Genia locii. Říkával, že „prvním architektonickým projevem člověka byla cesta, vyšlapaná lesem, stepí, krajinou.“

Z jeho děl můžeme připomenout botanické zahrady v Brně (zahradu Mendelovy i Masarykovy univerzity), ve Štramberku, v Košicích, v Olomouci, Průhonicích nebo Prostějově. Zabýval se lázeňskými areály v Karlově Studánce, Bardejovských Kúpelích, Velkých Losinách, Piešťanech a Luhačovicích. Jeho rukopis nesou také četné parky: Lužánky a Tyršův sad v Brně, Městský park v Chomutově či lesopark Skalky v Novém Jičíně. Reprezentativní podobu vtiskl historickým zahradám v Třeboni, Mikulově, Myslibořicích, Blansku nebo ve Veselí nad Moravou. Hřbitovy – tj. „zahrady posledního bytí, které mají podpořit meditaci těch, kteří se teprve připravují“ – navrhl pro Most, Chomutov nebo Luhačovice.

Ve svém profesním životě spolupracoval s mnoha osobnostmi architektury a výtvarného umění: s Bohuslavem Fuchsem na rekonstrukci Paláce šlechtičen v Brně, s Pavlem Krchňákem na návrhu brněnských sídlišť Juliánov a Řečkovice, na mnoha dílech se Zdeňkem Říhákem nebo s Ivanem Rullerem např. na soutěžním návrhu Nového egyptologického muzea v Káhiře. Z umělců k jeho blízkým spolupracovníkům patřili Konrád Babraj, Jiří Marek, Vojtěch Štolfa, Jan Šimek či Pavel Kostrhun.

Kromě projektování se Ivar Otruba věnoval i akademické práci. Nejprve nakrátko do roku 1968, kdy mu bylo nakonec zakázáno učit, aby tzv. nevnášel západní metody. Z katedry byl přeložen na pozici odborného pracovníka botanické zahrady. Nikdy toho ale nelitoval, protože, jak říkal: „kdybych byl na škole tak jsem uzemněný“. Měl svobodu tvořit a navrhnout nadčasové architektonické pojetí svého životního díla – samizdatu ve formě zahrady – Botanické zahrady a arboreta Mendelovy univerzity v Brně.

Na fakultu se vrátil po roce 1990 a koncipoval zde výuku tehdy jediné školy krajinářské architektury v České republice. Ivar Otruba byl aktivní i v oborových organizacích. Patřil k zakládajícím členům České komory architektů a Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Věnoval se také publikační činnosti. Byl autorem knih odborných i určených pro širší veřejnost.

Sochař a teoretik umění Pavel Kostrhun o Otrubově díle napsal: „Uznáme-li, že architektura je uměním všem ostatním nadřazeným, protože architektonická díla jsou skutečností sama o sobě, pak o zahradách Ivara Otruby to platí bezezbytku. Jsou uměním ryzí tvorby a svobodné imaginace, aniž by však nerespektovaly ‚materiál‘, s nímž jejich tvůrce zachází.“