Až poznáme, co krajina uměla před odvodněním, začneme vodě její prostor navracet. Lukáš Linhart vysvětluje, proč je dobré mít mokřady

Mokřady jsou jako „klimatizační jednotky“ krajiny. Když je vody hodně, dokáží ji v sobě zadržet a dlouhodobě akumulovat. Za sucha pak okolní krajinu vodou dotují. Hrají rovněž zásadní roli v koloběhu živin. Díky obnově malých lesních mokřadů se lesy stávají odolnější, i vůči kůrovci. V době klimatické změny je jejich význam o to větší.Přesto není tak daleko doba, kdy o vodu v krajině lidé nestáli. Podmáčené plochy bránily v zemědělské a lesnické činnosti. Proto lidé budovali menší a později i větší kanály a účinné odvodňovací systémy. Překvapivě velký podíl mokřadů byl odvodněn i na Šumavě.

To se v posledních třiceti letech změnilo. O obnově rašelinišť, pramenišť a meandrujících potoků a významu mokřadů pro lesy i tetřívka obecného hovořil Lukáš Linhart ze Správy Národního parku Šumava.

Odvodňovací kanály a zatrubnění potoků si spojujeme hlavně s intenzivním zemědělstvím, ne s šumavskými lesy. Proč se kdysi odvodňovala šumavská krajina?

Ve velkém se odvodňovalo především v době socialismu. Hlavně v 70. a 80. letech probíhalo odvodňování už i v pohraničí, docházelo tam k tzv. náhradním rekultivacím. To zjednodušeně znamenalo, že když se někde zastavěla orná půda, tak se zúrodňovalo někde jinde.

V těchto dobách se šlo s odvodněním i do podhůří a horských mokřadů, což velmi nepříznivě ovlivnilo česká pohoří, která jsou dnes už vyhlášená za Chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Bohužel, úpravami vodního režimu se jejich schopnost akumulace dramaticky snížila.

Tady na Šumavě byla takto zasažena například krajina kolem Volar, Lenory, Vltavský luh, dokonce i Borová Lada, Nové Hutě nebo Hartmanicko a Prášilsko. Tyto končiny jsou dnes odvodněny částečně i podzemními drenážemi.

V lesích se s vysušováním bažin začalo už za Schwarzenbergů dvě stě let zpátky. Ale bylo to převážně jen pomocí otevřených kanálů, systémem mělkých struh. Nebylo to samozřejmě v takových rozměrech, jako později. Až posléze se i tyto původní kanály pomocí mechanizace, nebo dokonce trhaviny, prohlubovaly.

Co se týče hospodaření na loukách a pastvinách, i tam si lidé kdysi převáděli vodu tak, aby některé plochy zpřístupnili k hospodaření. Aby tam rostly druhy, které jsou vhodné pro sušení sena nebo pro pastvu.

S odvodňování se tedy skončilo s revolucí?

Ještě se v malé míře pokračovalo i po revoluci. Ne, že by se vytvářely nové kanály, ale na začátku 90. let se stávající odvodňovací systémy na Šumavě nadále pročišťovaly.

Úplný konec odvodňování a údržby odvodnění se dá datovat asi do poloviny 90. let. De facto se prolíná s příchodem našich kolegyň Ivany Bufkové a Evy Zelenkové. Obě působí na Správě Národního parku Šumava takřka od jejího založení a zasadily se o velké změny v přístupu k mokřadům, a to nejen k těm nejcennějším z hlediska vzácného primárního bezlesí. Obnovují na Šumavě původní vodní režim velmi propracovaným přístupem už přes 25 let a stojí i za vznikem projektu projekt LIFE for MIRES .

Zmínil jste čištění odvodňovacích kanálů, aby se nezanesly. Stalo se, že jen kvůli tomu, že se přestaly tyto kanály udržovat, došlo někde k přirozenému obnovení mokřadů?

Určitě ano, ale strašně moc záleží na sklonu terénu.

Tam, kde je sklon velký, má voda velkou erozní sílu a není pravděpodobné, že kanál zaroste. Spíše je vymílán a voda s sebou odnáší nepřirozeně velké množství sedimentu. Dochází tak k silné hloubkové erozi a voda se zpátky na povrch, kde byla původně, sama nedostane. Právě to jsou místa, kde především zasahujeme a odvodnění rušíme pomocí mnoha dřevěných hrázek po celé délce kanálů, které také pečlivě zasypeme zeminou.

Ale jsou i místa, jako třeba některá rašeliniště a podmáčené lesy na Šumavě, kde byla odvodňovací síť vybudovaná hluboko v minulosti. A tam, pakliže je to na velmi mírném svahu nebo téměř v rovině, má rašeliník schopnost mokrá místa na dně kanálů relativně rychle kolonizovat a zarůstat.

Když se tedy se sítí odvodnění nijak nepracovalo a kanály se nepročišťovaly, podařilo se, že se mokřad obnovil spontánně. Bohužel v kopcovitém terénu Šumavy se toto neděje často.

Pokud se zasáhne a kanály se odstraní, vrátí se místo zcela do původního stavu fungování, nebo už je nevratně narušené?

Záleží na biotopu. Některé typy mokřadů tady na Šumavě, typicky rašeliniště, jsou velmi kyselým prostředím, živiny kolují pomaleji a všechno je tu pozvolnější. My se na nich snažíme v první řadě zastavit proces postupného mizení rašeliniště (tzv. degradace). Odvodněná rašelina rovněž ztrácí svoji houbovitou strukturu (takzvaně mineralizuje).

Rašeliniště plíživě zarůstá lesem a původní mozaika mokřadů dlouhodobě akumulujících vodu, je narušena. Zavodněním se snažíme znovu nastartovat rašelinotvorný proces. Na vrchovištích tímto chráníme nejcennější alpinské bezlesí, v rašelinných lesích zase jejich rozvolněnou strukturu a bohatý pokryv rašeliníky.

Na druhé straně jsou bohatší stanoviště, jako třeba prameniště, kde je obnova o něco rychlejší. Místo velmi rychle zareaguje na revitalizaci a neuvěřitelně dynamicky se regeneruje i původní složení vegetace.

Terén pramenišť je pořád nějakým způsobem pozměněný oproti původnímu stavu před odvodněním, kanály mohou být v některých případech stále patrné. Co je ale důležité, voda po revitalizaci již neodtéká na dně hlubokých kanálů nejrychlejší možnou cestou pryč. Odtok se navrací do drobných potůčků, jež se pomalu splétají do větších vodotečí a za sebou zanechávají celou řadu malých bažinek, důležitých pro chlazení krajiny, opětovné zasakování a plošnou akumulaci vody v krajině.

Musíte se na obnovovaná místa vracet? Opakovaně zasahovat? Nebo pro obnovu stačí jeden zásah?

Vracíme se na všechny lokality, protože monitorujeme, jakým způsobem regenerace mokřadu po revitalizaci probíhá. Ale při revitalizaci jako takové uděláme naprostou většinu práce najednou s vysoutěženou stavební firmou.

Na místa se vracíme, abychom zjistili, jestli po zimě, kdy po jarním tání lokalitou proteče hodně vody, nedošlo k vymílání obsypaných hrází. Pakliže k tomu dojde, máme dobrovolníky, se kterými na lokality chodíme ještě zhruba tři roky po revitalizaci. Stále je čas terénní úpravy doladit tak, aby výsledek odpovídal našim představám přírodního mokřadu.

Často je to potřeba na pramenných svazích, kde má voda velkou erozní sílu a svahy se na jaře nebo při silných deštích prosytí vodou. Tam, kde voda působí nejvíc, dosypeme s dobrovolníky materiál. Osázíme je třeba i drny, aby obsyp hrázky co nejrychleji zarostl, a voda ho už nevymílala a tekla přes hrázku. Ideálně když je to možné, odtok vyvádíme do strany, aby povrchově odtékala jinou trasu než starým zrušeným kanálem.

Měli jste k dispozici nějaké plány k odvodňovacím kanálům? Technické nákresy? Nebo jste museli nejprve zmapovat terén a zjistit, kde se všude odvodňovací kanály nacházejí?

Všechny lokality jsme museli zmapovat. To byla první fáze projektu. Naši terénní pracovníci procházeli a detailně s GPS mapovali celou odvodňovací síť. Zaznamenávali parametry odvodňovacích kanálů. Rozlišovali, jestli se jedná o odvodňovací kanál, který drénuje vodu z půdního profilu, nebo jestli svádí potoční vodu.

Pro projektanty jsme se snažili získat co nejvíc podkladů, aby byla lokalita skutečně co nejlépe popsaná. Od kolegů jsme získali také velmi užitečná data z tzv. LiDARu, čili digitálního modelu reliéfu terénu.

Podařilo se nám sehnat i mapky a plány podzemních drenáží, které jsou dostupné v archivu na Orlíku. Nemají tam plány ke všem melioračním stavbám a realita ne vždy odpovídá projektu, ale jak bylo řečeno, snažíme se sehnat co nejvíce podkladů.

Jaký je rozdíl mezi obnovou rašeliniště, pramenných svahů a potoků?

Hlavní rozdíl je v tom, že rašeliniště je mokřad se stojatou vodou vázanou v rašelině, kdežto v pramenných svazích voda neustále protéká.

Na horském vrchovišti je převažujícím zdrojem vody srážková voda. To znamená, že na něm příliš neřešíme odtoky, nebo jenom v okrajových částech rašeliniště. Potřebujeme dostat hladinu podzemní vody na cílovou výšku, tedy zhruba 5 cm pod povrchem. Hladinu je nutné stabilizovat a zajistit tak, aby rašelina dále neprosychala a pokryvnost rašeliníků rostla. Podobnou metodu používáme i v dalších druzích rašelinišť.

V pramenných svazích naopak řešíme především nové cesty pro vodu. Rušíme starou odvodňovací síť, která odvádí vodu přímou trasou pryč z území a tak dané mikropovodí vysušuje. Princip je takový, že hluboké strouhy rušíme a obnovujeme povrchový odtok.

V ideálním případě nalezneme původní koryto, které pouze pročistíme. Pokud po době odvodnění patrné již není, hledáme jej podle terénu a vegetace a novou trasu bagrujeme.

Technicky nejsložitějším případem jsou hlavní sběrné kanály vybudované v údolnici, odkud vodu nelze převést do strany. Pak je na řadě tzv. vymělčování, kdy se v původním kanálu zvedá dno pomocí pohřbených hrází a modeluje se meandrující koryto, tak aby erozní síla šla do stran, nikoliv do dna.

A pak jsme měli lokality, kde jsme řešili pramenný svah a pod ním už v široké říční nivě byly zatrubněné přítoky Teplé Vltavy. Tam jsme podzemní odvodňovací systém „zašpuntovali“ a vodu vyvedli zpátky na povrch. A bagrem jsme vytvářeli nové koryto potoku.

U větších potoků v nižších partiích povodí už řešíme i průměrné průtoky, koryto navrhujeme v dynamickém tvaru včetně hlubších tůní v nárazových březích, mělčích proudných úseků, apod.

To už si většina z nás dokáže představit… To jsou ty meandrující potoky, jaké známe. Proč je lepší mít řeky a potoky mělké?

Jako první bych zmínil právě to, že mělký potok kolem sebe vytváří mokřad. Říká se mu potoční niva, nebo u řeky říční niva. Je to více či méně široký pás daný terénem, kde je díky meandrování podzemní voda v kontaktu s tokem.

Voda neteče jenom korytem, ale dostává se i do nivy. Teče ze svahů v okolí a dostává se do půdního profilu i tím, jak proud v zatáčkách naráží do břehů.

To má několik velmi pozitivních efektů. Jednak že se voda krásně čistí. V případě, že se někde kolem potoku hnojí pole, zadrží se tímto v nivě spousta živin. Fosfor a dusík využije bujná vegetace lužního lesa a o to čistší vodu potok donese do nádrží, které pak méně “kvetou”.

V dynamických a rozmanitých potocích, kde jsou různé tišiny, tůňky, všelijaké druhy substrátů, kameny, menší kamínky, písek a mrtvé dřevo, tam je větší i diverzita vodních živočichů, tzv. bentosu. A tyto organismy spotřebovávají další „nečistoty“ nebo živiny, které si potok ze svého povodí nese.

Navíc niva plná vody v období, kdy neprší, neustále dotuje průtok v potoku, což je velmi důležité kvůli ředění odpadních vod. Potok s vysušeným okolím, které sám drénuje, tekoucí v metr nebo metr a půl hlubokém kanále, velmi rychle vysychá.

Další důvod, proč mít v krajině mělké potoky je i to, že když dojde k přívalovým dešťům nebo rychlému tání sněhu na horách, vznikají povodňové průtoky.

Když si představíte obrovské údolí, kde je jedna hlavní řeka a do ní přitéká spousta potoků, tak pokud je většina těchto potoků v přirozeném stavu, dokáží se díky mělkému korytu poměrně rychle rozlít, takzvaně vybřežit. Nivy se tak po určitý čas naplní a povodňový průtok se jednak rozloží v čase (potoky se rozlévají každý v jiném čase) a jednak může být pozvolnější. V takovém povodí nedochází k nepřirozeně zrychleným povodňovým vlnám a pomyslná křivka tzv. peak flow se zplošťuje.

Kdežto v údolí, kde je většina potoků narovnaná, mají kratší trasu a obrovskou kapacitu, odtéká voda rychle a potoky svedou vodu nárazově. K rozlivu dochází jen velmi omezeně a povodňový průtok odtéká z krajiny rychle. Takový průtok se může častěji dostávat do lidských obydlí v nižších partiích povodí.

Tyto věci jsou ve světě dávno známy a existuje na ně řada studií. Bohužel je v posledních letech tento efekt akcelerován změnou klimatu a častějšími přívalovými srážkami a obrovská spousta potoků v české krajině tyto funkce ztratila.

Posledním důvodem je chladící efekt takovýchto zvodnělých míst. Potoční nivy mají díky dostatku živin hodně rozmanitou a robustní vegetací, včetně vrb a olší. Tyto stromy mají vysokou kapacitu transpirace a skrz svá těla proženou obrovské množství vody, čímž ji dostávají do ovzduší a krásně krajinu chladí. Díky tomu se obohacuje malý vodní cyklus, vzniká více lokálních srážek, i ve formě mlhy nebo rosy.

Vodu by bylo potřeba nechat téct, čistit se, zadržovat v nivách a kolovat mezi vzduchem a půdou. Zadržováním vody v nádržích a rybnících ztrácí voda na kvalitě, přičemž její úprava je zbytečně nákladná. Nutno konstatovat, že zničených potočních niv je veliká škoda, protože by naší společnosti mohly přinést širokou škálu benefitů.

Takže prospívají i okolním lesům a rovnovážnému klimatu celé krajiny.

Přesně tak.

Co se týká lesů, také naprostá většina lesních pramenišť v Čechách je odvodněná, vysušená. A když obnovíme malé lesní mokřady, stává se les mnohem odolnějším. Mělce kořenící smrky, které jsou na sucho náchylné, se pak dokážou lépe bránit i vůči kůrovci. Rovněž lesní potoky jsou velmi často zahloubeny a napřímeny.

Zároveň máme vyzkoušené, že obnova mokřadu nemusí proběhnout na velkých rozlohách. Co se týče lesnického hospodaření, ztráty z toho, že se někde znova zaplaví část lesa, opravdu nejsou zásadní.

Je třeba si dát na misky vah, zda se chceme věnovat podpoře odolnosti lesa v době klimatické změny, nebo neustále řešit problémy s kůrovcem a prodávat kůrovcové dříví hluboko pod cenou. Za mne je první možnost, tedy zrušit odvodnění a podpořit zadržování vody v lese, ta správná. Ale mluvím o zádrži v ploše, nikoliv v jednom bodě, jak je tomu například u vodních nádrží na lesních potocích!

Jsem hluboce přesvědčený o tom, že celá řada praktických lesníků by se mnou v tomto souhlasila a upřednostnila zdraví lesa, podporu hydrických funkcí a udržitelného hospodaření před ekonomickými zájmy. Často se s nimi setkáváme a bavíme se o tom. Co víc, stabilní lesní ekosystém může být v dlouhodobém horizontu i výnosnější.

Vidíte už v krajině výsledky své práce a to, že krajina úspěšně zadržuje vodu? V lednu 2022 jste zdokumentovali vybřežení na potocích při zvýšeném stavu vody. Nastaly podobné situace i později nebo na dalších místech Šumavy?

Stává se to pravidelně. Letos v podobném čase, kolem 5. ledna, k tomu na Šumavě došlo znovu. Jezdil jsem po revitalizovaných potocích a mapoval jsem, jak se rozlévají bezeškodně do volné krajiny. A to v přímé blízkosti obcí! Prostě se na nějaký čas zaplaví nivní louky a za pár dní je po všem. Nivy jsou plné, připravené vodu postupně uvolňovat.

Když je voda v nádrži, tak je vidět. Když je ale v nivách nebo rašeliništích, vidět není. Uvádíte, že se díky projektu v šumavské krajině zadrží stovky tisíc m3 vody. Jak se voda akumulovaná v mokřadech počítá?

Jde o hrubý odhad, není to exaktně změřené číslo. Ale dá se vypočítat přes hladinu podzemní vody.

Na revitalizovaných mokřadech různých typů máme sondy na měření hladiny podzemní vody. A měříme, jaká byla hladina podzemní vody před revitalizací a poté, co mokřad obnovíme.

Na naprosté většině lokalit se hladina podzemní vody dlouhodobě zvýší a my víme přibližně o kolik centimetrů.

Střídmě odhadujeme, že se ve zdejší krajině díky projektu akumuluje přibližně 170 tisíc kubíků vody navíc. To si nejlépe představí lidé, kterým čas od času dojde voda ve studni a musí chodit čerpat do přistavených cisteren. Takový objem představuje přes 20 tisíc velkých cisteren na pitnou vodu.

Obnova mokřadů ovšem do krajiny nevrací jen vodu, ale i vzácné druhy rostlin a živočichů. Jaké druhy se na zrevitalizovaná místa už vrátily?

Na zrevitalizovaných lokalitách se setkáváme například s kulíkem říčním a či bekasinou otavní. Hitem letošního jara bylo hnizdění jeřábů popelavých na jedné z revitalizovaných ploch, která byla dříve prakticky úplně bez vody.

V rámci projektu se pak soustředíme hlavně na tetřívka obecného, který na Šumavě patří mezi důležité předměty ochrany přírody. Jedním z důvodů, proč jeho populace dlouhodobě klesá, je i to, že se odvodňovaly mokré a rašelinné louky, načež nyní dochází k jejich pozvolnému zarůstání lesem. Tím, že tato místa znovu zaplavujeme, bráníme sukcesi, sečeme různé plochy, aktivně obnovujeme mozaiku biotopů s nízkou vegetací, kterou tetřívek potřebuje.

Tam, kde původně tetřívek tokal, je dnes také čilý turistický ruch, takže se pro něj snažíme vysekat nová místa, aby se mohl posunout od lidí dál. Docela se to daří. Na některých plochách jsme už viděli, že tu tetřívčí tok probíhá.

Vzniklé tůňky na zablokovaných odvodňovacích kanálech jsou zpravidla velmi rychle obsazovány obojživelníky. Z žab je nejběžnější skokan hnědý. V jedné z tůněk v lesním prameništi jsme našli i larvy čolka horského.

Hodně rychle reagují také vážky. Hledají si nová teritoria v místech, kde vzniknou drobné vodní plošky.

Váš projekt LIFE for MIRES se blíží ke konci a uvádíte, že se vám podařilo zablokovat dvakrát tolik kilometrů odvodňovacích kanálů a obnovit dvojnásobně více potoků. Je to překvapení? A největší úspěch projektu?

Je to částečně i překvapení. Ta čísla, která jsme v projektové žádosti přislíbili, vycházela z primárního mapování. A pak se na řadě lokalit zjistilo, že je síť odvodňovacích kanálů hustší. Díky tomu nám naskákaly další kilometry zablokovaných odvodňovacích kanálů i obnovených potoků.

Úspěchem je také to, že projekt běžel bez jakéhokoliv zádrhelu i přes covidovou krizi, a že se nám v rámci 6 let podařilo všechno, co jsme přislíbili. To, že jsme udělali ještě něco navíc, je velký bonus, ze kterého bude profitovat hlavně šumavská krajina.

Dobrým výsledkem projektu je rovněž obnova lokalit, které nejsou v klidovém území nebo přírodní zóně národního parku Šumava. Lokality, kde se normálně lesnicky nebo zemědělsky hospodaří.

Jsme dnes schopni prokázat, že revitalizací vodního režimu, třeba v podmáčeném lese, nebo na podmáčených loukách v prameništích, dojde sice ke ztrátě zhruba 15 % území pro hospodaření, ale na zbytku se dá normálně dál činnost provozovat. To je důležitá věc.

Ukazujeme jak lesníkům, tak zemědělcům, že se nemusí bát, že když se někde něco znovu zavodní, musejí s hospodařením skončit. Naopak, hospodaření může fungovat dál. Akorát je to v mozaice, která má tu výhodu, že funguje i v období dlouhotrvajícího sucha.

Prožili jsme suché roky 2015 a 2018, kdy nebyly druhé trávy, nebyly otavy, bylo málo sena a cena balíku na Šumavě vystřelila do závratných výšin. A to je způsobené mimo jiné tím, že je většina luk odvodněná.

Když ale krajina funguje v mozaice, tak je území stále dotované vodou. Mokré plochy podporují produkční plochy, funguje malý vodní cyklus a krajina se nepřehřívá. Chladící efekt mokřadů je jedním z parametrů, které monitorují naši kolegové z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Po revitalizaci se krásně obnoví zmiňovaná pestrá mozaika.

Toto může být cesta, jak z hlediska hospodaření v rámci klimatické změny dosáhnout stability.

Takže vaše zkušenosti z národního parku se dají přenést i do kulturní krajiny?

Bezpochyby. Dnes máme nastavenou perfektní spolupráci s Lesy ČR, které už tady na Šumavě dělají podle odzkoušené metodiky obnovu pramenišť. V plánu mají nyní obnovit dvě velká prameniště. A v té spolupráci dál pokračujeme.

A nejen Lesy ČR, ale i Vojenské lesy a statky připravují řadu revitalizací lesních pramenišť v Brdech. A když se státní podniky či soukromí vlastníci rozhodnou, že se touto cestou dají, tak už jsou tady na Šumavě lokality, kde bylo testováno mnoho různých metod.

Některé fungovaly, některé nefungovaly. A to je přesně to, co na těch lokalitách ukazujeme. Když sem přijedou správci toku od Lesů ČR, snažíme s jim předat přesně to, z čeho jsme se poučili, co nám nezafungovalo a co naopak funguje velmi dobře.

Až váš projekt skončí, budou nejdůležitější revitalizační práce na Šumavě hotové?

Šumava co se týče vodního režimu „dostala hodně na frak“, když to řeknu takto familiárně. Jak jsem na začátku říkal, řada míst na Šumavě byla odvodňována ještě v 70. a 80. letech.

Zhruba 50 % mokřadů na Šumavě bylo odvodněných. Takový byl výchozí stav, když byl národní park založený.

Za dobu revitalizací se jich obnovilo 2600 hektarů, lépe řečeno byly obnoveny zásluhou našich současných vedoucích a dalších zaměstnanců Správy. Ale jsou tu stále místa, kde máme narovnané potoky, kde máme podzemní drenáže, které dosluhují.

Dnes má území jiný účel, než tomu bylo dřív. Prim hraje ochrana přírody. To znamená, že je zde velký potenciál v revitalizacích pokračovat a co nejvíce ploch, kde to je možné, navrátit vodě. Samozřejmě ve spolupráci s místními hospodáři.

Jak probíhá projekt na bavorské straně?

Tam je to trošku jinak. Na bavorské straně obnovují jen čtyři lokality v blízkosti obcí. Hodně proto komunikují s místními obyvateli a místní samosprávou. Často se pohybují na soukromých pozemcích mimo chráněná území, některé plochy vykupují.

Snaží se znovu nastartovat systém extenzivního využívání krajiny. Pro nás jsou velmi zajímavé jejich zkušenosti s pastvou podmáčených ploch. Přeshraniční spolupráce na projektu se daří – učíme se od sebe navzájem.

Přímo v Národním parku Bavorský les měli velký projekt LIFE na obnovu rašelinišť a potoků před naším projektem. Takže s Bavorským národním parkem spolupracujeme spíš v rámci komunikace a výměny zkušeností. Pořádáme workshopy a exkurze pro odborníky.

Do prací na šumavských mokřadech se zapojilo už přes tisíc dobrovolníků. Kdo mezi nimi byl? Ekologické spolky, místní lidé?

Každoročně pořádáme desítky akcí pro veřejnost, na které se hlásí lidé dojíždějící ze vzdálenějších oblastí, milovníci Šumavy, ovšem chodí nám pomáhat i místní lidé. Pak máme dobrovolníky z firem budujících své týmy a ekologických organizací, třeba Hnutí Brontosaurus.

Důležité pro nás je, že lidé, kteří se s námi do mokřadů vydají, se přímo zapojí do práce a zažijí si to. Máme příležitost jim popsat a odvyprávět, jak krajina funguje. Účastníci toto oceňují – v krajině plné vody se cítí dobře. A vůbec, v divoké přírodě mají co obdivovat.

Mám pocit, že právě to nám bytostně chybí – pozorování divokosti přírody, krajiny, ve které to žije. Zvykli jsme si pozorovat přírodu z oken aut, traktorů, v nejhorším případě z oken panelových domů na periferii měst. Oproti našim předkům jsme ztratili pouto s krajinou.

My se ze všech sil snažíme, aby se to pomalu ale jistě začalo měnit. Proto Ivana Bufková sepsala krásnou knihu Království vod a mokřadů pro druhostupňové děti a středoškoláky a zanedlouho se chystáme vydat také terénní zápisník pro děti, jehož prostřednictvím bychom rádi dostali nejmladší generaci zpět k potokům.

K tomu jsme dali dohromady nový výukový program o krajině a vodě. Jeho ústředním prvkem jsou videa o mokřadech se známým hercem Štěpánem Benonim, kde vyprávíme, kudy vede cesta ke zdravé krajině pro lidi a její další obyvatele.

LIFE – program pro lepší život

Projekt projekt LIFE for MIRES je realizován za přispění Ministerstva životního prostředí ČR a evropského programu LIFE.

Program LIFE je finanční nástroj Evropské unie, který podporuje aktivity související se zlepšením životního prostředí a klimatu. Od roku 1992 pomohl financovat a realizovat více než 5 500 projektů za téměř 6 miliard euro napříč celou Evropou.

Jeho dlouhodobým cíle je přispět k přechodu na udržitelné, oběhové, energeticky účinné hospodářství založené na energii z obnovitelných zdrojů, které je neutrální z hlediska změny klimatu a odolné vůči změně klimatu, k ochraně, obnově a zlepšování kvality životního prostředí, včetně ovzduší, vody a půdy, a k zastavení a zvrácení úbytku biologické rozmanitosti a k řešení degradace ekosystémů.

Česká republika začala využívat program LIFE po svém vstupu do Evropské unie v roce 2004. Od té doby se uskutečnily na území naší republiky desítky projektů za stovky milionů korun, které významně pomohly při ochraně životního prostředí. Program se stal i u nás významnou součástí podpory projektů v oblasti ochrany přírody a krajiny, životního prostředí a klimatu.