Autorka mrakodrapů Karen Cook: Často diskutujeme o výšce a kráse budov, přitom bychom měli řešit hlavně veřejný prostor

Karen Cook výrazně ovlivnila tvář Prahy, když se v roce 1999 začala podílet na rozvoji River City. Danube House i další budovy se staly pevnou součástí Karlína a dodnes nabízejí oblíbené a udržitelné kanceláře. Tato skromná dáma má za sebou také návrh řady výškových budov po celém světě. Nedávno dokončená 22 Bishopsgate v londýnské City je druhou nejvyšší budovou ve Velké Británii. Dosažené metry však pro Karen Cook nejsou rozhodující, zajímá ji především veřejný prostor a jeho funkčnost. Rozhovor vedl Pavel Fuchs, který Karen Cook vyzpovídal na Fakultě architektury ČVUT. Přednášela tu v rámci cyklu November Talks.

Měla jste možnost ovlivnit tvář Prahy. Mohla byste zavzpomínat na RiverCity a svou roli při výstavbě Danube a Nile House?

Poprvé jsem Prahu navštívila v roce 1999. Vaše hlavní město jsme studovali na vysoké škole a představu o něm jsem získala akorát z textů Christiana Norberga-Schulze, které ale bylo velmi těžké pochopit, pokud jste Prahu nepoznali osobně. Samotná plocha budoucího River City byla šedesát hektarů nezastavěné půdy. Dříve přístav, kde se vykládalo zboží pro karlínské dílny, postupem času pozemky železnice, pouťový lunapark a nakonec nic.

Jednalo se o vnitřní periferii v centru města.

Když srovnáte tehdejší Prahu s dnešní, zjistíte, že se život z centra rozšířil blíže do Karlína. Smyslem projektu River City bylo přivést lidi z Karlína k řece. Letos, po 20 letech, tam konečně bude i lávka pro pěší a vznikne spojení s Holešovicemi. Myslím, že vliv nové koncertní síně na druhém břehu bude v budoucnu pro celou lokalitu také velmi zajímavý.

Mohla byste popsat svou práci s vltavským nábřežím?

Vlastní břeh řeky byl zakázanou zónou kvůli ekologickým omezením. Ta chránila nejen volně žijící živočichy, ale i rostliny, jež zvířata využívají jako svůj úkryt. Proto jsme na samotném břehu řeky nesměli nic dělat. Celé území bylo navíc navýšeno, aby odolalo případným povodním. Všichni ale víme, že když už byla stavba téměř hotová, přišla ohromná katastrofa v roce 2002, proti které ani tato opatření nestačila.

Myslím, že se nám promenáda kolem řeky povedla. Lidé ji využívají k jízdě na kole do práce, ale i ve volném čase, k procházkám se psem nebo s dětmi. Když se dnes podívám na všechny ty budovy postavené podél řeky, je to obrovská proměna. Dopravní úřady bohužel nechtěly přerušit provoz na Rohanském nábřeží. Myslím, že je to škoda, protože auta brání tomu, aby se tato oblast stala lepší součástí celoměstské struktury. Zůstává dálnice, která odděluje Karlín od řeky.

Jak se vám spolupracovalo s českými kolegy?

Celý život se zabývám komerčními budovami. Při práci s developery většinou nepotkáváme skutečné uživatele. Projekty navrhuji tak, aby se líbily všem. Znamená to ale, že nemají příliš vyhraněný charakter. Vytváříme standardy pro realitní společnosti.

Práce v Praze na začátku nového milénia byla úplně jinou zkušeností. Náklady na nákup katalogové součástky byly vyšší, než kdyby ji přímo v Čechách někdo ručně vyrobil. Dávalo nám to možnost nejen navrhnout pro konkrétní stavbu jedinečné věci, ale také s dotyčným člověkem mluvit.

Nedokázali jsme se domluvit stejným jazykem, takže nám kolegové přinášeli skutečné ukázky svých materiálů, což pro nás byl také velmi odlišný způsob práce. Předtím jsme vždy pracovali hlavně pomocí obrázků a výkresů. Byla jsem nadšená z výsledku i přístupu všech zúčastněných řemeslníků. Tyto postupy a zkušenosti jsem se snažila vnést i do svých dalších návrhů.

Navrhli jste spoustu zajímavých řešení, zejména pro podporu udržitelnosti. Zaujaly mě například tunely, které propojují domy navzájem.

Cíle udržitelnosti byly určeny developery. Chtěli, aby to byly nejudržitelnější budovy České republiky. Navrhli jsme například vzduchový systém v podlaze. Ten je ale známý už od dob Římanů a najdete ho v mnoha starších evropských budovách. Díky němu jsou naše betonové stropy jednoduché a viditelné. Přívod vzduchu do místností je totiž ukrytý ve zvýšené podlaze, což působí velmi příjemně. Řada odborníků tvrdí, že jde o zdravější způsob cirkulace vzduchu v místnostech.

V komplexu najdeme podzemní tunely dvojího typu. První se starají právě o cirkulaci vzduchu, který je přiváděn skrz třetí suterén a podzemí ho temperuje. V létě přichází do vzduchotechniky už trochu ochlazený a v zimě se zase ohřívá.

Dále je v River City tunel, který spojuje všechny budovy, aby zásobovací vozidla nemusela jezdit po povrchu. Pokud má každá kancelářská budova svůj nájezd z ulice, znehodnotí to veřejný prostor.

Jak se Praha změnila od vaší první návštěvy?

Poprvé jsem Prahu navštívila v roce 1999, takže je to už více než 20 let. Pamatuji si to opravdu velmi živě. Vít Řezáč, jeden z vašich učitelů na Fakultě architektury, také spolupracoval na našem projektu. Pozval mě, abych se šla podívat na Hrad po setmění. Byla sněhová vánice a výšlap do kopce Nerudovou ulicí se mi zdál s každým krokem zdlouhavější.

Praha od té doby prošla řadou změn. Dostavil se příliv peněz a komercionalizace, dnes už si někteří obyvatelé nemohou dovolit žít v centru města. Myslím, že je to velmi politováníhodné, protože hrozí, že se ze středu města stane muzeum.

Město by se mělo zamyslet, jak udržet obyvatele v centru i dalších částech Prahy. Z návštěvy CAMPu vím, že metropole zažívá růst. Rozvoj může být pozitivní, pokud budou návrhy městských prostor a jejich využití správné. Praha má striktní systém územního plánování stejně jako většina Evropy. Ten může být přínosem, ale také překážkou, protože nutné změny přichází díky úředním postupům velmi pomalu.

Pokud má město kvalitní veřejná prostranství a lidé se cítí bezpečně, je vyšší hustota obydlení lepším řešením než rozšiřovat město a stavět nové domy při stejné hustotě. Je to ekonomické, v dané oblasti začne fungovat více podniků. Můžete pohodlně dojít do pekárny, do kanceláře nebo za přáteli. A to zpravidla dělá město lepším.

V jedné ze svých přednášek jste hovořila o plánování a předpisech v Londýně, které se od českých nařízení dost liší. Mohla byste tento proces popsat podrobněji? Ptám se, protože v Praze už řadu let pracujeme na zcela novém metropolitním plánu.

Londýnský přístup má své výhody i nevýhody. Pokud situace vyžaduje zásadní změny, lze tyto potřeby řešit rychleji. Jsou-li ale pozemky rozdrobeny mezi řadu soukromých vlastníků, je velmi obtížné dosáhnout souhlasu dostatečného počtu majitelů. Když potřebujete vybudovat novou infrastrukturu nebo pokud v oblasti chybí určitá funkce, je skoro nemožné říci soukromému vlastníkovi pozemku, že na něm musí postavit nemocnici namísto luxusní výškové obytné budovy.

Lidé, kteří jsou se systémem nespokojeni, říkají: „Mohli bychom mít stejný územní plán jako většina Evropy?“ Sama nevím, jaké řešení je nejlepší. Myslím, že je prospěšné pravidelně pořádat urbanistické soutěže, aby se o nápadech mohlo diskutovat mezi odborníky i na veřejnosti. Pokud vyhlásíte soutěž na územní plán pro určitou oblast, debatujete o využití, hustotě, snažíte se vyřešit, kde mají být veřejná prostranství. Myslím si, že neexistuje žádné dokonalé řešení a je třeba ho neustále modifikovat.

Londýnský postup vyžaduje velkou odbornost městských úředníků, protože musí řešení s investorem důkladněji prodiskutovat.

Ano, ale Londýn má 33 obvodů a ty spolu navzájem nekomunikují. V některých obvodech se mi pracuje hůře a v jiných lépe. I pro metropoli jako Londýn je velmi obtížné získat 33 kvalifikovaných plánovacích týmů. Když připravujete velké projekty, jako novou čtvrť pro 10 tisíc lidí, zjistíte, že některé obvody nemají dostatek úředníků se zkušenostmi pro tento typ akcí. Některé obvody jsou zase lépe organizované a nabírají odborníky z celého světa.

Máte velké zkušenosti s výškovými budovami. Diskuze o jejich výstavbě v Praze je nekonečná. Stále se nemůžeme dohodnout, jak ochránit stávající stavební dědictví?

V některých městech platí jednoduché pravidlo, že budovy nesmějí překročit určitou hranici (třeba 22 nebo 28 metrů). Paříž zase staví všechny vysoké budovy na La Défense. Takový postup fungoval v 60. letech, ale ne dnes. V londýnské památkové zóně je velmi obtížné postavit cokoliv vysokého. Nesmíte ohrozit výhled na katedrálu svatého Pavla a existuje celý systém dalších pohledů z různých míst, odsouhlasených radnicí a zakotvených v územních předpisech. Některé lokace vás napadnou automaticky, jiné jsou méně zřejmé.

Na vaší přednášce jsem viděl komplikovanou mapu těchto výhledů a zón. Není systém příliš složitý?

Lidé, kteří tento přístup původně podporovali, tvrdí, že není dostatečně přísný. Naštěstí je dnes velmi snadné vytvořit model celého města pomocí počítače, rychle zkontrolovat všechna místa výhledu a zjistit, odkud bude budova vidět.

Vývoj směřuje k pohyblivým výhledům (simulujícím procházku), protože vnímání města je komplexní zážitek. Podobně to funguje i v Praze. Když jdete po Karlově mostě a díváte se na Hrad, není pro vás důležitý jeden statický pohled, ale celá sekvence.

Máte nějaké doporučení, jak tuto diskusi o výškových budovách usměrnit?

Myslím, že se příliš často debatuje o výšce a kráse, zatímco by se měla řešit kvalita veřejného prostoru. Diskuse by se měla zabývat hlavně tím, co se děje na úrovni terénu. Pokud jsou potřeby lidí naplněny, žijí v lokalitě rádi. Jednou z charakteristik Prahy, která je podle mého názoru jedinečná, je umění, které se nachází všude ve městě. Najdete ho na chodnících, na budovách i na zastávkách MHD. To pomáhá povýšit všední zážitek na jedinečný. I to bychom do diskuse o výškových budovách měli vnést.

Jak jste pracovali s veřejným prostorem v projektu 22 Bishopsgate?

Nabízíme pěším průchod přes pozemek. Spojka pravděpodobně kopíruje starou římskou cestu. Prostor je otevřený 24 hodin denně, nemá žádné dveře ani bránu. Starosta Londýna požadoval také veřejný prostor v horní části budovy. Nejdříve se počítalo s tím, že 22 Bishopsgate bude mít placené vyhlídkové galerie. Ochozy jsou ale přes den volně přístupné, aby se vykompenzoval nedostatek veřejného prostranství na úrovni ulice.

Budova by měla být také velmi vstřícná vůči dojíždějícím.

Klient tomu říká aktivní park pro dojíždějící. Je zde 1 700 míst pro kola, což je opravdu hodně. Majitel a developer si uvědomili, že pro takové množství dojíždějících musí nabídnout lepší zázemí, protože jinak by mohli mít na krku pěkný průšvih. Všem poskytují ručníky, jsou tu sprchy a skříňky, místa na čištění nebo opravu kola.

Hodně jsme se zaměřili na skládací kola. Dojíždějící si do vlaku nesmí vzít ta velká, ale se skládacím kolem nastoupit mohou. Ocení to hlavně lidé, kteří mají delší cestu domů. Myslím, že hlavním záměrem developerů bylo vytvořit budovu, kde se lidé budou cítit v kanceláři lépe, než kdyby zůstali na home-office.

Na webových stránkách 22 Bishopsgate uvádí, že jde o vertikální vesnici. Musím přiznat, že jsem byl k tomuto marketingovému sloganu na první pohled skeptický.

Možná je to jeden z důvodů, proč se budova během pandemie nadále pronajímala. 22 Bishopsgate má hodně malých nájemců, kteří zabírají jedno nebo dvě patra prostor. Tyto prostory jsou pak příliš malé na to, aby nabízely zaměstnancům jednoho nájemníky veškeré zázemí. Díky budově s řadou společných aktivit mohou nájemníci konkurovat mnohem větším firmám, například větším technologickým společnostem, které se o pohodlí svých pracovníků velmi starají,

Některé mrakodrapy mají velmi komplikovaný a luxusní název. Jiné budovy, jako právě 22 Bishopsgate, používají pouze označení podle adresy. Vypovídá to něco o investorovi?

Developer si přál, aby budova byla známá především podle své adresy, aby ji lidé mohli snadno najít. Chodí sem spousta zahraničních návštěvníků. Majitel se také domnívá, že by mělo jít hlavně o lidi uvnitř.

Ve světě změněném pandemií se všichni ptáme, zda se lidé budou chtít vrátit do práce v kanceláři. Už tolik nezáleží na formě budovy, prvořadé jsou její uživatelské kvality. Z toho mám jako architekt radost. Konečně mám pocit, že hodnoty, které chci do budovy vnést, hledá i komerční klient. Jak zajistíme lepší denní světlo? Jak vytvořím lepší pocit z prostoru? Jak mohu lidem poskytnout rozmanité zážitky? Díky novým cílům developera jsme mohli při tvorbě interiérů spolupracovat s řemeslníky a umělci nebo vnést uměleckou tvorbu i do ulice.

Mohu se vás zeptat, kde je nyní vaše bydliště? Dáváte přednost centru Londýna nebo něčemu klidnějšímu?

Londýn má více center. Zmínila jsem se o 33 různých čtvrtích a já bydlím v jedné z centrálních. Žiji tam už 30 let a někdy si říkám, že bych se možná měla přestěhovat do City, kde mám kancelář. Hodně času jsem také strávila v Paříži. Se svým partnerem Jeanem jsem se seznámila, když jsem pracovala tady v Praze. Takže i proto je pro mě vaše hlavní město osudové.