„Lidé začínají přírodu navštěvovat jako muzeum,“ říká absolvent Fakulty architektury VUT v Brně Ondřej Machač, jehož diplomová práce „Fragmenty ticha“, věnující se problematice overturismu, byla odbornou porotou zařazena mezi jednu z nejlepších prací obhájených na této fakultě v letošním roce. S Ondřejem jsme si povídali o tom, co chtěl skrze svou diplomku čtenáři předat, jaké intervence v přírodě rád vidí nebo proč se vyhýbat turisticky oblíbeným místům a začít přírodu vnímat a zažívat trochu jiným způsobem.

Máte vy osobně nějaký bližší vztah k Broumovsku, kterému se ve své diplomové práci věnujete? Proč jste si vybral zrovna tuto oblast? 

ONDŘEJ: Na Broumovsko jsem se poprvé dostal se skauty ve svých šesti letech. Postupně jsem si k tomuto regionu získal neuvěřitelný vztah. Jako dítěti mi přišla místní krajina pohádková. Na střední škole jsem tam zase vyrážel s kamarády na čundry a začal objevovat nová místa. Následně jsem se dostal k lezení a na vysoké škole jsem na Broumovsko jezdil právě za tímto sportem, dále pak za architekturou a do tamních hospod, které jsou skvělé. Region jsem poznal z různých perspektiv. 

V přírodě jako na Václaváku

Jak jste se dostal k problematice overturismu? 

ONDŘEJ: V době, když jsem začal pracovat na diplomce, jsem ještě úplně netušil, čemu se budu konkrétně věnovat. Přemýšlel jsem teprve o tom, co by mě nejvíce lákalo. Chtěl jsem se odchýlit od klasických zadání, dostat se více do krajiny. Možná v tom hrálo roli i to, že bylo po covidu a chtěl jsem více času trávit v přírodě, svobodně tvořit. A především mě při výběru tématu velmi ovlivnily dlouhé diskuse s vedoucím práce Janem Mléčkou a spolužáky. Od hodně lidí jsem slyšel, že Adršpach je plný turistů. Já jsem jim ale oponoval, že zdejší region není jen Adršpach a že je zde velké množství míst, kde se dá turistům vyhnout, člověk tady může být úplně sám, toulat se jen tak krajinou. 

Postupně jsem si začal načítat strategie cestovního ruchu a podobné koncepty, ve kterých autoři pracují s tím, že chtějí centra zájmu rozšířit po celém území. Některá místa trpí na to, že tam jezdí opravdu velké množství lidí, zavádí se vstupné, návštěvu si je nutné rezervovat, což je úplně šílené. Lidé začínají přírodu navštěvovat jako muzeum. Chtěl jsem ukázat, že benefit, který v krajině vidím, je existence intimních míst, kde může být člověk sám. Historie Broumovska je poměrně komplikovaná a krajina je pestrá. I po dvaceti letech, co do Broumovska jezdím, existuje stále mnoho krásných míst, která jsem ještě neobjevil. 

Vaším hlavním cílem je tedy dostat návštěvníky i do odlehlejších koutů Broumovska? 

ONDŘEJ: O to mi vlastně úplně nejde. Chci ale upozornit na to, že když cestujeme, nemusíme přitom používat Google Maps nebo mít Instagram jako hlavní inspirační zdroj. Popularita určitých míst je často uměle vyvolaná. Když do krajiny vstupujeme, nemusíme o ní vědět vůbec nic. O místech, jež navštěvuji, mě baví si nezjišťovat vůbec nic. Nedávno jsem byl například s kamarádem na Islandu. Skoro nic jsme o něm nevěděli. Místní, kteří tam viděli dva mladé kluky s batohy, nám sami začali doporučovat, co máme navštívit. Ve své diplomce jsem chtěl stavět na podobném principu. Jen naznačit, ukázat směr. Snažil jsem se vyhnout současnému trendu v architektuře, který často vyzdvihuje monumentální díla v krajině. Cíleně se tak ale produkují místa, kam se vydává ještě více lidí. Baví mě spíše tvořit mýtus, místo, o kterém nikdo neví a může na něj narazit jen náhodou. 

Vnímáte tedy stavby typu rozhleden, vyhlídek, stezek v korunách stromů a dalších spíše negativně?

ONDŘEJ: Jako architekti máme velkou moc v tom, co budeme v krajině vytvářet. Rozhledny, cesty v korunách stromů a další stavby by se měly vytvářet odpovědně. Jedna taková stavba může denně přilákat stovky lidí. Kromě toho, že tomu území, obci, kde je postavena, přináší určitý zisk, může místo také znehodnotit – například tím, že se k ní najednou vypraví stovky aut. 

Dokážete uvést nějaký příklad stavby, která je ke svému okolí dostatečně citlivá?  

ONDŘEJ: Asi úplně nedokážu zhodnotit jeden konkrétní případ. Moc jsem podobných staveb nenavštívil, nelákají mě. V krajině trávíme velmi málo času, a když už, tak způsobem, který definoval někdo jiný. Možná už ani nedokážeme navštěvovat přírodu bez těchto cílů. 

Vnímat věci kolem sebe

Nechal jste se pro svou diplomovou práci inspirovat nějakými zdařilými příklady intervencí ze zahraničí? Co vás obecně nejvíce inspirovalo? 

ONDŘEJ: Pro mě největší inspirací nebylo asi ani to, že bych měl nějaké konkrétní reference. Spíše se jednalo o momenty, atmosféru. K návrhu Samotky mě například inspiroval otáčecí box na poště, kde se dříve předávaly balíky. Chtěl jsem vytvořit prostor jen pro jednoho člověka, u Očistce mě zase inspirovaly sudy, které používají pastevci v Zakarpatské oblasti. U Jeviště to byla disko koule a přebal alba The Dark Side of the Moon od Pink Floyd. Jednalo se spíš o momenty než stavby. Slovo stavba mi přijde definitivní, proto je nazývám intervencemi. Chtěl jsem vytvořit něco, co by bylo nedefinitivní, co by šlo z toho místa zase jednoduše vyjmout. 

Je tato snaha o nestálost reflektována i v materiálech, které jste pro své intervence navrhnul? 

ONDŘEJ: Snažil jsem se myslet na to, jak by se tam dal objekt přivézt, odstranit, jak co nejméně do místa zasáhnout. Některé zásahy jsou jen na pár dní, jiné třeba na deset let. Vždy jsou ale navrženy s konečností. Líbí se mi, když člověk přijde do nějakého prostředí poprvé. Vnímá ho jinak, vidí v něm jiné věci. Když objevím nějaké místo nečekaně, poprvé, jedná se o velmi silný moment. 

Jaká podobná intervence, na kterou jste narazil, vás zaujala?  

ONDŘEJ: Jsou úplně všude. Třeba houpačky jsou skvělý příklad tvořivosti místních lidí, i otevřené sruby, posedy, křížky. Nebo například hrnečky u studánky jsou samy o sobě takovou menší intervencí. Podobné drobnosti, které dokládají přítomnost člověka, se dají objevovat kdekoli. 

Oddat se náhodě

Do jak velké míry jste bral při práci na diplomce v úvahu lokalitu, vlastníka daného území? 

ONDŘEJ: Výběr míst je čistě můj subjektivní. Strávil jsem tam určitý čas, někde jsem dokonce opakovaně spal. Jen já přesně vím, kde tato místa jsou. Mají v sobě určitou divnost, sílu a odrážejí fenomén Broumovska. Každé se věnuje určité etapě broumovské historie. Vlastníci jsou různí, ale nejedná se o soukromé území. Jsou to obce, stát nebo v jednom případě benediktinské opatství. 

Jak dlouho jste se rozhodoval, jaká místa do svého výběru zařadíte? 

ONDŘEJ: Já jsem hodně dlouho nevěděl přesně, co chci ve své diplomce řešit. Netušil jsem, že se dostanu k architektuře tímto způsobem. Některá místa jsem znal, některá jsem objevil úplnou náhodou. Krajinu jsem procházel od podzimu do jara. Bylo krásné pozorovat, jak se příroda mění. 

V minulosti jsme se v Czechdesignu věnovali tématu útulen v Krkonošském národním parku, za kterými stojí studenti Fakulty architektury na ČVUT. Jaký na ně máte názor? Ptám se proto, že stavby mohou lákat nové návštěvníky, kteří se vydávají i do současné doby „zapovězených“ panenských míst. 

ONDŘEJ: Máme určitě tendenci tato místa objevovat čím dál tím více. Když jsem dřív jezdil do Rumunska, bylo to něco jiného než teď, kdy tam jezdí úplně každý. Stejně je tomu i u české krajiny. Právě podobné stavby, které mají skvělý design, třeba i teď velmi moderní pronajímané tiny house, jsou možná důsledkem overturismu. Je to taková současná vrstva architektury v krajině. Kvalitu ale posoudí asi až čas. 

Jste tedy odpůrcem uměle vytvořených staveb, které mají za jediný cíl přilákat turisty? 

ONDŘEJ: Myslím si, že se to dá dělat jinak, že nemusíme prozradit o krajině vše, ale můžeme jen naznačovat. Třeba můžeme přilákat turisty na základě příběhů a legend. Nemusíme v krajině fyzicky stavět. Můžeme inspirovat k cestování na hranici fantasy a reality, kdy se člověk vydá do přírody a objevuje ji spontánně, náhodou. Infrastruktura je samozřejmě potřeba, ale musí se dělat s citem.

Jakou radu byste dal člověku, který se rozhodne zažít přírodu trochu jinak? 

ONDŘEJ: Určitě aby se nekoukal do map, vypnul si GPS. Vydal se klidně zprvu i jen za město. Kolikrát je bloudění přínosné, krajinu objevíte zase jiným úhlem pohledu. Túry nemusí být plánované, ale můžeme se nechat unášet náhodou.