1. 3. 1977 se Max van Der Stoel, nizozemský ministr zahraničí a obránce lidských práv, setkal s filosofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou. Schůzka se členem československého disentu namísto oficiální státní návštěvy vyvolala vlnu kritiky, stala se ale důležitým bodem legitimizace snah o svobodnou demokratickou společnost v normalizačním Československu, viditelným i za jeho hranicemi. Stín, vržený stromem v parku van Der Stoela v den čtyřicátého výročí této schůzky, je zachycen v betonovém odlitku. Pomník, monumentální ve své horizontalitě, nad terénem neviditelný, je pokorným záznamem lidského i politického gesta obou zúčastněných.   

Pomník Maxe van der Stoela v podobě betonového otisku stínu stromu zrealizoval výtvarník a sochař Dominik Lang, který už řadu let patří k nejvýraznějším současným mladým umělcům v České republice i na mezinárodní scéně. Svoje umělecká díla vždy citlivě a v souvislostech zasazuje do veřejného prostoru.

Netradiční podoba pomníku Maxe van der Stoela odpovídá netradičnosti jeho námětu. Není totiž pouze připomínkou nizozemského politika a diplomata, ale především události z 1. března 1977, kdy se tehdejší nizozemský ministr zahraničí setkal s českým filosofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou.

Autorovi díla Dominiku Langovi se tak podařilo na jedné straně přesně vystihnout charakter vzpomínané události a na straně druhé výrazně přispět do diskuse o povaze pomníku v současném umění. Podobně jako tu byl zvěčněn efemérní jev, i Van der Stoelovovo setkání mělo trvalý význam. Jako první západoevropský politik, který se s představiteli Charty 77 setkal, se Van der Stoel zasazoval o obhajobu lidských práv, a to jako dlouholetý nizozemský ministr zahraničí nejen před rokem 1989, ale i později, v letech 1993-2001, jako první vysoký komisař pro národnostní menšiny v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. I proto Dominik Lang zvolil pro jeho pomník místo některé z tradičních podob vztyčené vertikální sochy menšinovou horizontální formu. 

Z dálky takřka neviditelný, a zblízka přitom monumentální pomník navíc umožňuje zcela novou formu vztahu diváků, kteří spíše než aby se u něj pasivně zastavovali, musejí si k němu najít sami aktivně cestu. Jako každý výjimečný pomník, i ten Max van der Stoelův totiž nepředstavuje pouhou vzpomínku na uplynulou minulost, ale poskytuje také možnost zamýšlet se nad naší budoucností.