Evropská města se vrací ke svým řekám. Jak jsme na tom v Česku?

Paříž loni po desetiletích otevřela Seinu ke koupání. V Berlíně občané protestují proti 101 let starému zákazu plavání ve vnitřním městě. Velké metropole nejen v Evropě se vracejí ke svým řekám. „Přístup k řece by měl být samozřejmostí pro každého. Pokud to město nezajistí, zbývá často jen placený bazén nebo aquapark.,“ říká v srpnových Fasádách krajinářská architektka a pedagožka Zuzana Štemberová z Fakulty architektury ČVUT.

V Česku to ale podle ní zatím spíš drhne. V minulosti jsme se od řek i kvůli strachu z povodní odvrátili a začali je využívat hlavně jako infrastrukturu. Třeba Praha dnes leží o 4 až 6 metrů výš než původní úroveň řeky. „Výstavbou nábřeží Praha úplně eliminovala přirozený kontakt s vodou. Přitom ta původní Vltava byla neskutečně zajímavá, přezdívalo se jí Benátky – měla řadu ramen, ostrůvků, byla divoká,“ říká Štemberová.

Postupně se ale situace mění. Jako světlý příklad uvádí Štemberová Brno, kde se u řeky Svratky podařilo skloubit protipovodňovou ochranu s přírodním rekreačním prostorem. „Splňuje to všechny parametry – je rekreační, přírodní, ekologický i sociální prostor zároveň,“ říká. Praha ale za tím stále zaostává. „Pro mě je vždycky spíš zázrak, že se něco podaří realizovat. Těch plánů je hodně, ale vůbec nechápu, proč nenastal větší posun,“ dodává Štemberová.

Na co všechno musí myslet krajinářský architekt, když pracuje s řekou? Jak se česká města vyrovnávají s povodněmi dnes? A jak najít vhodné místo, kde se v řece vykoupat? Poslechněte si Fasády.