Krajinářka Jana Pyšková: Nechceme přece umřít v krásných, ale neobyvatelných kulisách

Listy stromů žloutnou už na vrcholu léta, ztrácejí se mokřady a v potocích teče méně vody než dřív. Krajina vysychá a letní horko rozpaluje ulice měst. Krajinářská architektka Jana Pyšková se dlouhodobě zabývá tím, jak proměnit městskou i volnou krajinu a dostat do ní více zeleně, aby se v ní dalo v budoucnu vůbec žít.

Osobní zkušenosti z terénu potvrzují Janě Pyškové i naměřená data klimatologů: oteplování se u nás zrychluje a jeho dopady jsou čím dál dramatičtější. „Projevy jsou viditelné už i pro laiky. Podél silnic a v alejích hynou stromy, a to ve městech i ve volné krajině,“ upozorňuje renomovaná krajinářská architektka.

Předsedá České asociaci pro krajinářskou architekturu a projektováním soukromých zahrad i veřejné zeleně se zabývá už od devadesátých let. Za své projekty získala i řadu ocenění. Aktuálně se podílí na revitalizaci parku Židovské pece v Praze o rozloze sedmi hektarů.

Nedostatek vody v krajině navíc provází paradox, kvůli kterému máme sklon vliv globálního oteplování bohužel podceňovat. Celkový úhrn srážek se na našem území víceméně nemění, a přesto rostlinám zůstává k dispozici mnohem méně vody než dřív.

„Už málokdy prší mírně a dlouho jako dřív. Místo toho se období sucha střídají s přívalovými dešti, které vyprahlá půda nezvládne přijmout, a voda tak rychle odteče. A kvůli vysokým teplotám vzduchu se jí z krajiny odpařuje stále více,“ vysvětluje. Vyschlou půdu pak snadněji odnáší vítr.

Silná větrná eroze už nenávratně proměňuje nejúrodnější oblasti na jižní Moravě nebo v Polabí. Přispívá k tomu i nevhodné hospodaření. „Chemickým hnojením farmáři bohužel ‚krmí‘ jenom plodiny, ale už ne užitečné půdní organismy, bez kterých půda ztrácí úrodnost i schopnost zadržovat vodu. Musíme proto nejen dostat k rostlinám vodu, ale taky se postarat o půdu, ve které rostou. A totéž platí pro zahrady i městskou zeleň. Pečovat musíme o celou krajinu,“ dodává.

Když starý strom chrání mladý

Postupná proměna podnebí ovlivnila i její přístup k vlastní profesi. Každý zásah do vegetace dnes zvažuje pečlivěji než dřív.

„Kdysi jsem byla razantní, stejně jako moji kolegové. Stromořadí nebo velkou skupinu stromů, které ztrácely vitalitu, jsme raději vykáceli a nahradili novou výsadbou,“ popisuje někdejší praxi. Teď se naopak zamýšlí nad každým kusem. Projevuje se to i při současné obnově pražského parku Židovské pece, kde s kolegy postupuje velmi opatrně.

„Vyhledáváme všechny stromy, které je možné zachovat, i když to bude třeba jen dočasně. Neperspektivní strom může několik let poskytovat stín novému, který v jeho blízkosti vysadíme. A až se ten nový trochu rozjede, teprve potom tomu starému poděkujeme a pokácíme ho,“ líčí.

Ne vždy je však postupná obměna možná. Při rekonstrukci velkého veřejného prostranství situaci obvykle komplikují inženýrské sítě. Jana Pyšková proto připouští, že někdy je nezbytné vykácet celou skupinu stromů nebo městské stromořadí a vysadit ho znovu, i když jde o těžké rozhodnutí.

K takovým velkým a náročným projektům se podle ní řadí i nedávná rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze. Otevřeno bylo v červnu, zrovna když přišla vlna veder. Lidé začali okamžitě postrádat stín ze vzrostlých korun původních stromů, které byly při rekonstrukci vykáceny a nahrazeny mladými.

„I mně připadal vítězný návrh nejdřív moc tvrdý. Praha 3 ale přizvala naše nejlepší odborníky na dendrologii a arboristiku, kteří společně s architekty upravovali stanoviště stromů i celý systém hospodaření s vodou. Důležitější než okamžitý dojem je to, jestli pod povrchem dostaly všechny stromy podmínky, ve kterých mohou časem vytvořit velké koruny a náměstí jednou skutečně zastínit,“ argumentuje.

Nově vysazované stromy mají ve městech větší šanci přežít: pro jejich úspěšný růst v náročném prostředí architekti využívají speciální prokořeňovací buňky nebo strukturní substráty s kamenivem. Mezi stromy se s jejich pomocí dokonce i budují koridory, které vedou vodu a vzduch mimo výsadbové jámy. Všechna tato opatření zabraňují tomu, aby se kořeny stromů pod zpevněným povrchem udusily.

V diskusích na sociálních sítích se kolem pražského „Jiřáku“ opakovaně objevoval i laický požadavek vysazovat mnohem větší, už dospělé stromy, jak se to údajně dělá v západoevropských městech. Dosáhlo by se tím rychlé obnovy i okamžitého stínu. Na moji otázku, jestli jde o běžnou zahraniční praxi, však Jana Pyšková odpovídá jednoznačně:

„Určitě ne. Samozřejmě umíme vysadit opravdu velké stromy, ale je to náročné, drahé a rizikové. Je možné pokusit se tím zachránit některé specifické situace – například na významném a hodně navštěvovaném místě, kde víme, že se o strom investor se zahradníky dokáže nadstandardně postarat. Neřeší to ale běžný problém, jak dostat do měst více zeleně na ochlazení ulic.“ Čím větší strom totiž je, tím hůře se po přesazení ujímá.

Rozporuplné emoce vzbuzují i další pražské projekty, jako je například plánovaná úprava okolí rekonstruovaného pražského hotelu Fairmont, bývalého InterContinentalu v centru Prahy. A ukazuje se, že i odborník může být ve svém postoji vnitřně rozpolcený. „Srdcem se mi ten vítězný projekt líbí! Je hodně přírodní, zajímavý a krásný. Nejsem si ale jistá jeho odolností vůči zátěži návštěvníků. Na druhou stranu se ve mně ozývá profesní disciplína a cit pro místo, kvůli kterým bych sama volila konzervativnější řešení – klasickou výsadbu stromů, promenádu či kavárnu. Ale to je jen můj osobní názor,“ dodává.

Město musí fungovat jako celek

Situace v Praze se podle ní nicméně mění k lepšímu. Městu pomáhá jeho velikost, rozpočet, akademické zázemí, Institut plánování a rozvoje (IPR) i spolupráce magistrátu s Technickou správou komunikací.

„Stromy se sázejí ve větším počtu, ale především vhodnějším způsobem. Mají větší prokořenitelný prostor pod zemí a kvalitnější substráty,“ líčí. Nově vysazeným stromům se odborníci učí vytvářet takové podmínky, aby v ulicích přežily desítky let – a to nejen v Praze. Posun k lepšímu pozoruje i v Brně, Liberci, Jihlavě, Plzni, Ostravě, ale také v menších městech jako Lanškroun nebo Děčín.

Obecně se podle Jany Pyškové daří městům, která založila kancelář městského architekta a dokážou řešit veřejný prostor napříč profesemi. „Do stavebního zákona se navíc podařilo dostat pojem ‚zelená infrastruktura‘. Vedle dopravní a technické sítě se tedy při územním plánování musí ze zákona uvažovat i o přírodě,“ zdůrazňuje.

Za zásadní průlom považuje také evropské Nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Regulation – NRR), které požaduje obnovu poškozených ekosystémů včetně těch městských. „To je poprvé v dějinách! Vždycky se mluvilo pouze o ochraně území, kdežto teď jde o aktivní obnovu.“ Zákon reaguje nejen na klimatické změny, ale i na ztrátu biodiverzity, která může zásadně ohrozit třeba i produkci potravin.

Přesto se podle Pyškové nedaří Praze adaptovat se na změnu klimatu tak rychle jako jiným městům. Důvodem je organizační struktura jejího vedení. „Pražské městské části jsou velmi samostatné a magistrát je k adaptačním opatřením nemůže přinutit. Proti tomu třeba v Ostravě má magistrát na obvody daleko větší vliv,“ vysvětluje. Ironií osudu sama bydlí v městské části, která podle ní adaptaci podceňuje: „Naše Praha 8 nepodala v tomto směru žádný projekt ani nepožádala o dotaci. Přijde mi to nepochopitelné.“

Další překážkou je resortismus – tedy stav, kdy si jednotlivé odbory či ministerstva řeší své úkoly bez koordinace s ostatními. To ostatně dobře známe roky: výsledkem je třeba opravená ulice, která se za dva roky znovu rozkopává kvůli kanalizaci.

Krajinářští architekti se také snaží hledat shodu s památkáři, kteří často zamítají výsadbu na historických náměstích s vysvětlením, že tam stromy dřív nebyly. „To ale není argument! Auta a dopravní značky tam dřív také nebyly. Památkáři v těch městech žijí s námi a je jim stejné horko jako všem ostatním. Nechceme přece umřít v krásných, ale neobyvatelných kulisách.“

Nejlepší zelená stěna? Popínavky!

Města mohou účinně ochlazovat nejen parky, ale i zelené střechy. To je důležité hlavně v místech, kde vznikají tzv. tepelné ostrovy – silně zastavěná území, která akumulují teplo a vyzařují ho do okolí i v noci.

Účinek zelených střech však závisí na množství použitého substrátu a dostupnosti vody. Nejběžnější střechy využívají nenáročné rozchodníky s pouze několika centimetry substrátu. V extrémních horkách je to ale jejich slabina.

„Při měření na budově pražské ‚Masaryčky‘ měla pěticentimetrová vrstva rozchodníků během sucha skoro stejnou teplotu jako okolní dlažba. Rozpálený substrát vyschl a rostliny začaly fungovat až po dešti. Pokud je ale na střeše patnáct nebo dvacet pět centimetrů substrátu, má to už obrovský pozitivní vliv na klima v budově, úsporu klimatizace i životnost střešního pláště,“ popisuje Pyšková.

Nejlépe podle ní fungují střechy napojené na přečištěnou odpadní vodu z budovy, například v areálu firmy Liko-S nebo u projektu Kořenovky na pražské Letné. Díky stabilní vláze rostliny chladí nepřetržitě.

K vertikálním zeleným stěnám je ale architektka o poznání zdrženlivější: „Nejlepší zelenou stěnou je mohutná popínavá rostlina jako břečťan nebo vistárie, která si čerpá vodu ze země a nepotřebuje nákladný zavlažovací systém.“

Umělé konstrukce zelených stěn jsou totiž konstrukčně náročné a při silnějších mrazech snadno vymrzají, což znatelně prodražuje jejich údržbu.

Nastupují statečné platany

Jak v Česku přibývá tropických dní, tradičním českým dřevinám se přestává dařit. V ulicích měst proto lípy stále častěji nahrazují platany pocházející z jižní Evropy, které jsou vůči teplu odolnější a snášejí i naši zimu.

„Platan je i mimořádně statečný strom. Ve Středomoří ho můžete vidět dokonce i s uřezanými kořeny, které někdo odstranil třeba kvůli kanálu. A platan takový drastický zásah přesto přežije,“ popisuje architektka. Českých lip se ale vzdávat nechce – stačí jim připravit kvalitní podmínky a stanoviště.

Ve městech se zkoušejí i jiné cizokrajné druhy, je však nutné hlídat, aby jednou neškodily. Jako příklad uvádí pajasan žláznatý pocházející z Asie, který sice skvěle snáší horko, ale je to velice invazní druh a nekontrolovatelně se šíří po celé Evropě. Proto už platí zákaz jeho pěstování i prodej sazenic.

„Strom je mimořádně důležitý nástroj, který nám pomáhá přežít, ale není samospásný. Nejdůležitější je komplexní péče o krajinu, půdu a zadržování vody. Dobře ošetřovaná půda s dostatkem humusu totiž zadrží podstatně více vody a chrání nás před erozemi i povodněmi,“ zdůrazňuje Jana Pyšková.

A jak vidí budoucnost? Můžeme si v Česku udržet klima, na které jsme byli zvyklí? „Stejné už to asi nebude, ale klimatologové říkají, že šanci na záchranu pořád máme. Proto zůstávám optimistkou, i když nás klimatická změna zatím stále dohání.“

Na konec ještě připomene příklad Číny, která byla dlouho symbolem znečišťování, ale proti tomu dnes masivně investuje do environmentálních technologií a města proměňuje v zelené oázy. „Pochopili, že kdo bude tyto technologie ovládat a zajistí lidem kvalitní podmínky k životu, ten bude mít v budoucnu i nejvyšší ekonomický výkon,“ uzavírá.